My, Havranovy děti

Tohle mi nebude nikdo věřit. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsem mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

H-a-v-r-a-n. Hlásá oprýskaná vývěska. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se líně kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do prvního patra, kde bydlí důchodkyně Sněhová se svým sedmerem trpasličích králíčků. Nonstop v přízemí kamenného domu je poloprázdný. Už i počuraní dědouškové bezdomovci odtáhli na hodokvas v Nádražním zámku. Okny je cítit syrový vzduch blížícího se podzimu. Vítr od řeky proniká skulinami ve špatném těsnění. Papíroví draci dávno nekřižují oblohu nad hnědými peřejemi.

Chmurník sklíčené říjnové nálady dopadá daleko, sem do vyuzeného Nonstopu však jeho rozplizlé pařátky nedosáhnou. Číše cinkají o sebe, v Bakchově zpěvohře se ztrácejí akordy všedních dnů. Tady ti do hrdla nalijí možná i osmdesátiprocentní absint, a pak můžeš jít do ráje. Anebo na disco.

Nerozumím modernu ani jeho hudbě. Po letech, zvykla jsem si na jejich oblečení, oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové zohavit tvář vlastní Matky. Jsem zahořklá? Ano, docela dost.

Všichni v Nonstopu jsou zahořklí, a všichni něco hledají. Tak například ten stařík v samém rohu, co páchne po psích hovnech. Je to kouzelník a hledá svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi prodal. Dušička na prodej! Kurvička za barovým pultem byla kdysi nejkrásnější ze všech žen, jednou kvůli ní rozpoutali Héroové válku; dnes po ní neplivne impotent. A můžete hádat, kdo se schovává pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi aristokrat, dneska hovno. Ostatní jsou lidi. Zkrachovalci nebo mládež. Doma je nuda.

Taky mám pár známých. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela sama – jako oni? Kdepak, jsem flexibilní. Jako ďáblova nevěstka, jako komunistická ústava. Jednou jsem byla tvrdohlavá a teď se přizpůsobím každé situaci, každé facce páně osudu! Ze všeho vytěžit svůj dílek, urvat sice ne tučné ale přece ještě sousto. A koláč se tenčí. Jen má léta tloustnou.

V kruhu svých přátel jsem smířena. Až do dneška.


V-r-a-n. Z nečitelné vývěsky liják smyl první písmena. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se zběsile kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do druhého patra, kde bydlí důchodce Karkula se svým nenažraným vlčákem. Nonstop v přízemí kamenného domu praská ve švech. Už dorazily i ježibaby bezdomovkyně. Okny je cítit svěží vzduch blížícího se podzimu. Větřík od řeky proniká skulinami v pootevřené ventilaci. Dřevěné kostry papírových draků proplouvají pod mosty.

Halasím se smečkou svých přátel, kouzelník bez duše platí další rundu. Plujeme na obláčcích kouře jako sáhibové. Jenom vodní dýmku nahradil nikotin. Kdy naposled vrzly dveře jako brána Dantova pekla, nikdo v Nonstopu to nezaznamenal. Nově příchozí se posadil za jediný volný stolek, kulatý jako v Kamelotu u krále Artuše, zato prťavý jako umakart, u něhož skřeti pouští duchy.

Byl vyšší než většina lidí. Nápadný svým vzhledem dokonce i tady. Chlapec, co utekl z plakátu? Žádná vyumělkovanost! Ve vybledlém manšestru a obnošené vlně. Postava z pohádky. Šedivý myšák se zlatými vlasy prince. Kolik mu mohlo být let? Tisíce! Jeho tvář, pohyby, vystupování, všechno zapadalo.

Venku kralovala fujavice a myší princ neměl ani plášť. Jeho rozevlátá vizáž odolala dešti i větru. Pozoruhodné.

Zachytil můj pohled, ale protože jsem seděla v hloučku bavících se lidí, věděla jsem, že se neodváží ke mně přiblížit. Objednal si čaj. Zelený, ale na tom nezáleží. Seděl sám a bylo mu to jedno. Nedokázala jsem se přinutit ho nesledovat. Nikdo z mého stolu si ho zatím nevšiml. Ten muž jim nepřipadal ničím pozoruhodný. Jak by také mohl. Kdo by hledal Myš v Havraním hnízdě!

Myší princ položil před sebe vyřezávanou dýmku. Nechal si zavolat servírku. Tušila jsem, o co ji žádá. Léna se vrátila se škrtadlem.

Nebyl to zapalovač, nebyly to sirky. A Léna, ta líná Léna, byla zpátky neuvěřitelně rychle. Působil snad nezvaný host na ni stejně, jako na mě? Nesmysl! V chřípí mě zalechtalo prastaré koření. Nervózně jsem se ohlédla. Lokál nehnul opileckou brvou. Jsem snad jedinou, která vnímá vetřelce? A cizinec klidně bafá z dýmky a nikým nerušen popíjí stydnoucí čaj. Vetřelec, vetřelec, hučelo mi na poplach; a lidičkové se smějí!

Tenhle lokál je kouzelníka, co prodal svou duši, kurvičky, kvůli níž se kdysi mydlili Héroové, krvavého žebráka, kterému vypadali zuby; je můj. A občas si sem pozveme pár lidí. Ale to stačí! Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Nesnáším pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál čistý. Pravidla zní jasně. Nikdo další. Je jedno, jestli se přitom opiji. Už je nás tu tak dost!

Vyskočila jsem. Kde mám svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč se ten drzý cizinec usmál. A proč je na odchodu? ,,Omluvte mě!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem chytrá. Stříbřitý luk se vratce třese na mých zádech jako poslední opilá múza. Kouzelník mě hněvivě pozoruje, kurvička vříská, žebrák zvrací krev. Ježibaby se tlačí dveřmi zpět do podmostních chýší. Kostry papírových draků tlučou do zamlžených okenních tabulek.

,,Ty zkurvenče, vrať se, vrať se!!“

Stojím uprostřed prázdné ulice. Nábřeží je tiché. Na ostrově feťáků mír. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, se kutálí jen vítr. Řeka mlčí. Řeka mlčí vždycky.

Kde je, kde je? Mrhám šípy na vyboulené tělo měsíce. Mrtvé labutě padají ke dnu jako sestřelené kousíčky neobjasněných vražd.

Vracím se s prázdným toulcem.

Huso! Čtu ve vyčerpaném pohledu kouzelníka. Stálo ho spoustu sil, začarovat lidičky v lokálu tak, aby si jediný z nich nevzpomněl na skok stříbrné lučištnice. Dnes nepotěší jedinou kurvičku.

Ani tu nejstarší. Vždyť ta všechen svůj večerní šarm vyplýtvala na vetřelce, když se ho snažila pohledem přivábit, abych ho já mohla pohodlně zabít.

Ani žebrák se mnou netratí slovíčko. Bezzubý a přesto ho má hloupost donutila kousat do lidských hrdel. Pár pošetilců se vydalo za mnou. Jejich nemrtvá těla se už nevrátí, ani po špičkách za bezesné noci. Zombíci se dávno nerodí.

Je mi trapně. A ještě ke všemu nemůžu na disco! Musím hlídat, kdyby se vrátil…


Myší princ se nevrátil. Takže můžu domů. Vystřízlivět a hurá do práce. Dneska máš šichtu ty, ostrozube. A jestli se vetřelec zase ukáže, poraď si jak umíš. Jestli si zítra v našem lokálu zase objedná čajdu a k tomu si dá čouda, je to na tobě, nejkrásnější ze všech žen. Vyškrábeš mu oči nebo srdce? Pozítří mu náš kouzelník prožene střeva démony. A tři dny potom ho ohlodá trio našich ježibab.

A pak přijde zase pondělí. Nesnáším pondělky. Protože v pondělí mám vždycky službu! A protože v pondělí jsem tě ztratila.

Nevěřil by mi to nikdo z nás; kdyby ještě někdo žil. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsi mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

Ještě že ji mám. Řeka, vždycky mě uklidní. Uklidní tam, kde lesy nejsou. Století přes století, valí se jako balvany. Příběh je zavalen dějinami; stejnými ději, z nichž se brzo stanou příběhy. Večernice. Myslela si, že je poslední. A mýlila se.

Poslední z Posledních, vrať se!

Ticho.

Ticho.

 

R-a-n. Další písmena mizí.

Bakchus bujaré nálady má svůj vliv daleko, sem, do zvětralého Nonstopu však jeho rozjařený smích vítr nedonese. Číše trudně narážejí jedna o druhou, v kviku utrápených chmurníků umlkají tóny každodenních slastí. Tady ti bude povoleno možná hrdlo prolít i šedesátiprocentním absintem, a pak můžeš běžet do pekla. Anebo na disco.

Rozumím modernu a klaním se virtuózům jeho hudby. Po letech, zbožňuji jejich oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové vyléčit bolístka na tváři vlastní Matky. Jsem šťastná? Ano, jsem.

Všichni v Nonstopu jsou šťastní, a všichni něco ztratili. Tak například ten stařík v samém rohu, co voní po opuštěných psech. Je to kouzelník a ztratil svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi nabídl. Kurvička za barovým pultem ztratila svou krásu, prý bude ještě jednou nejkrásnější ze všech žen, to kvůli ní rozpoutají Héroové válku. A můžete hádat, kdo se pyšní pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi pouhý aristokrat, dneska king, ztratil svou nesmrtelnost. Ostatní byli lidi. Podnikatelé nebo důchodci. Venku je víc zábavy.

Pořád se straním známým. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela s někým – jako oni? To tak, jsem rigidní. Jako andělova sukuba, jako demokratovo právo. Mockrát jsem byla přizpůsobivá a teď si konečně můžu dovolit tvrdohlavost, čelím každé facce páně osudu! Na ničem vystavět svůj díl, pohrdnout sice ne slabým ale přece hladověním. A koláč tloustne. Jen má léta se tenčí.

V kruhu svých přátel byla jsem nespokojena. Až do včerejška.



N. Zbývá poslední písmeno! A žárovka vprostřed kola hojícího se strupu se uměřeně kinklá. Nikotinový kouř prosakuje až do třetího patra, kde bydlí babka perníkářka se svým šikovným nádobíčkem. Nonstop v přízemí kamenného domu se kolébá, plný tak akorát. Úměrně obsazen dědoušky i bábinkami. Studené jaro ťuká na okno. Vítr od řeky si hraje se šátky bábinek. Draci jsou pro děti.

Bavím se ve skupince svých přátel, kouzelník za půl duše platí další rundu. Podřimujeme na obláčcích kouře jako sáhibové, nikotin nahradila tráva. Když vrzly dveře jako brána Dantova pekla, všichni v Nonstopu se otočili. Nově příchozí se opřel o barový pult, jinde místo nebylo.

Na tom nezáleží. Teď už tě utéct nenechám. Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Miluji pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál při životě. Pravidla zní jasně. Sehnat nás co nejvíc. Je lepší, když se přitom opiji. Od té doby, kdy trio čarodějnic uspala na jednom sabatu stíhačka. Je nás tu málo! Ale já tě tu nechci.

Unaveně jsem vstala. Kde svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč ten drzý přivandrovalec pláče. A proč už neodchází? ,,Sledujte mne!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem střízlivá. Stříbřitý luk visí pevně na mých zádech jako čilá Apolónova múza. Tak se ho chop! Kouzelník mě nadšeně pozoruje, kurvička mlčí, žebrák chlemtá krev. Ježibaby se nemají kam tlačit, protože už nejsou, stejně jako těla šupinatých draků.

,,Vznešený, odejdi, odejdi!!“

Střílej, střílej!

Obklopuje mě dav zvědavců. Nábřeží hlučí. Na ostrově feťáků bitka. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, proplouvají jehly. Řeka křičí. Řeka křičí často.

Kam zmizel, kam? Vytrhávám šípy z vybouleného těla měsíce. Živé labutě se vynořují ode dna jako vylovené kousíčky objasněných vražd.

A já konečně můžu na disco!

Ještě že jí nevěřím. Řeka, vždycky mě vystraší. Vystraší tam, kde lesy byly. Balvany přes balvany, valí se jako století. Dějiny jsou zavaleny příběhem; stejným příběhem, z něhož se brzo stanou děje. Večernice. Věděla, že je poslední. A měla pravdu.

Poslední z Posledních, zmiz!

Hluk.

Hluk.

Tak to mi uvěří všichni. A rádi. Návěstní štítek je prázdný. Poslední z nás mrtev. Portál je bezpečný.

Flexibilní.

A už nemusí nikdy hlídat.

Flexibilní navždy.

Autor: Hanina Veselá
Sdílet

Komentáře

Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 5/2017 (říjen) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 5/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .