Povídka

Přišla jsem domů. Chtěla jsem jít dovnitř, ale potřebovala jsem klíče. Sundala jsem si batoh a začala je hledat. Bože, kde zase jsou? S remcáním a plna vzteku jsem došla k závěru, že klíče v batohu nejsou – musela jsem je nechat na posteli. Začala jsem znovu nadávat, teď už nahlas. Rudá vzteky jsem šla obejít dům, snad bude někde otevřené okno. Nebylo. Ta babča! Vtom jsem si vzpomněla: jela s dědou k mé tetě. Nastal problém – rodiče byli v práci. Máma dělala do šesti a táta do čtyř a teď byly teprve dvě. Takže jsem buď mohla jít k mámě, ale tu bych nemusela najít, nebo k tátovi. Už jsem odcházela za tátou, ale v poslední chvíli jsem si všimla okna do svého pokoje. Nezavírala ho na kličku, stačilo do něj jen strčit. Snad ho nerozbiju. Přistoupila jsem k oknu a strčila jsem do něj – bez výsledku. Strčila jsem do něj víc – pohnulo se, ale jen kousíček. Strčila jsem do něj naposled – okno přede mnou bylo otevřeno a celé, bez jediného škrábance. Teď zbývalo do něj vylézt. Drápala jsem se dovnitř, už jsem tam skoro byla, ale vtom okno pod mojí váhou zazpívalo. Moc nepěkný zvuk. Přehodila jsem nohu a byla vevnitř. Okno zůstalo pohromadě, nechala jsem ho otevřené – větrat se prostě musí.

Byla teď doma sama. Vlastně ne – ještě Terka, náš pes. Přišla jsem k němu, jako vždy, když byl doma sám, abych si s ním „popovídala“. Ležel na posteli, u nás se na disciplínu moc nehledí, vlastně vůbec. Lehla jsem si vedle něj, dívala jsem se mu stále do očí a něco jsem mu povídala. To, že pes nevydrží přímý pohled, v případě naší Terky není pravda.

Najednou se mi zamotala hlava. Neviděla jsem nic než mlhu, zamrkala jsem a uviděla, jak se Terka zvedá. Začal se jí zmenšovat čumák, mizela srst, byla čím dál větší. Pozvolna získávala lidskou podobu. Když přeměna skončila stála vedle mě asi 20-ti letá žena s delšími vlasy. Byla hezká, bez jediné vady, jen když se usmála, tak jí obličej hyzdily špičaté, ostré zuby. S úsměvem se nade mě sklonila a otočila svou hlavu k mé hrudi. Najednou jsem ucítila bolest v hrudníku. Zařvala jsem, ale z mých úst se vydral jen prapodivný skřek.

Otevřela jsem oči, vedle mě ležela Terka – úplně normální, obyčejná Terka. Na zubech měla pár kapek krve, mlsně se olízla. Nebo se mi to jen zdálo? Určitě! Muselo. Takové pohádky, vlastně noční můry! Teď jen doznívají halucinace. Odebrala jsem se do svého pokoje. Měla jsem ale stále pocit, že mě bolí pod krkem. Chtěla jsem se podrbat, ale… bolelo to jako čert. Sehnula jsem se k batohu. Chtěla jsem si udělat úkoly, ale…když jsem viděla tu ruku. Vběhla jsem do koupelny a podívala se do zrcadla. Byla tam čtyři menší krvavá místa. Jako od řezáků. Musela jsem se nějak podrápat, když jsem usnula u Terky. Ale není to moc náhod najednou?!? Náhoda je blbec, už je to tak! Nesmím se poddat snu, nejsem přece psychopat! Tyto myšlenky mi proudily hlavou.

Nebylo mi moc dobře, tak jsem se vykoupala a lehla si. Probudila jsem se v pět hodin, šla jsem si tedy dodělat úkoly. Ti učitelé nám toho nakládají tolik, ach jo! Přinesla jsem si z kuchyně jablko a dala se do posledního úkolu. Už se mi zavíraly oči únavou a pálily mě. Konečně jsem dokončila úkol. Ještě si musím vyčistit zuby. Nesnášela jsem to jako malé dítě a nenávidím to i teď, jakožto velké dítě. Když jsem byla konečně v posteli, téměř hned jak jsem zavřela oči, tak jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila, když zazvonil budík. Přetočila jsem se na druhý bok a spala dál. Když sem uslyšela hlas: stávej, je půl osmý!, jen jsem zamžourala a pomalu se zvedla. Pomalu jsem se převlékla. V koupelně jsem se prohlédla – pořádné čtyři strupy. Jak se mi tohle povedlo? Jsem šikulka – to je o mně všeobecně známo, ale stejně. Vešla jsem do kuchyně a pokusila jsem se něco sníst, ale neměla jsem vůbec chuť k jídlu. Vyčistila jsem si zuby, oblékla si bundu a odebrala se do školy. Venku byla zima a vlhko, počasí přesně odpovídalo mé náladě.

Ve škole byl hluk a ten moje hlava nechtěla strávit. Když zazvonilo klid mi udělala dobře. Začali jsme opakovat učivo z minulé hodiny a mně dalo hodně práce, abych dokázala vnímat. Stejně tak sem vnímala jen tak tak i další hodiny, přestávky byly utrpením. Když konečně zazvonilo na konec mého vyučování pomalu jsem šla do šatny a z té domů. Venku se udělalo teplo, ale nepříjemný vítr přetrvával. Optimistické počasí s nádechem léta přesně neodpovídalo mé náladě a mým pocitům.

Když jsem se konečně dostala domů, klíče jsem měla, ale nepotřebovala jsem je. Bylo otevřeno. Za Terkou jsem nešla. Přece jen z ní mám trochu strach a navíc nebyla doma sama. Nejedla jsem se a chtěla se jít proběhnout do lesa. Už jsem si hodně dlouho nebyla zaběhat – pozvedne to náladu, rozproudí krev a vůbec celkově to člověku udělá jen dobře. A to jsem teď opravdu potřebovala. Převlékla jsem se do sportovního a vyrazila ven.

Běžela jsem a cítila jak jsem unavená. Asi na mě leze nějaká nemoc. V polovině cesty jsem zahlédla malou hýbající se hromádku. Přistoupila jsem k ní, nebyla tak malá. A taky to nebyla hromádka - byl to velký černý knírač zkroucený do klubíčka. A celý se třásl. Byl kost a kůže, hodně vyčerpaný. Chudáček. Nemohla jsem ho tam nechat. Vzala jsem „pejska“ do náruče. Byl pořádně těžký i když byl pohublý, ale zase na druhou stranu moc malý taky nebyl.

Doplahočila jsem se domů. Ještě dva takové psy a bude ze mě kulturista, pomyslela jsem si. Začala se ve mně probouzet dobrá nálada. Doma jsem mu dala nejdřív najíst a pak ho nechala odpočinout. Asi po půlhodince jsem ho nelítostně probudila a dala do vany – byl špinavý od bláta a moc nevoněl… koupání se mi sice moc nelíbilo, ale neměl na výběr, takového špinavce bych si doma nenechala. Když jsem ho i osušila, dovedla jsem ho do svého pokoje a lehla si vedle něj. Po pěti minutách jsem vzala Terčin obojek, oblékla ho novému přírůstku rodiny a šla se proběhnout. Ted už byl běh bez problémů a dokonce jsem neběžela sama, což je úžasné.

Doběhli jsme domů, já docela vyčerpaná jsem si uvařila čaj ze starosti, abych nenastydla. Vzala jsem si nového psa do pokoje a sedla si na postel. On na ni vyskočil a sedl si vedle mne. Začala mě opět bolet hlava. Napil jsem se čaje, byl ale příliš horký, takže jsem si spálila jazyk.

Lehla jsem si a zamžourala na psa. Málem mi vypadly oči z důlků. Psovi se začal zmenšovat čumák, postavil se na zadní, napřimoval se. Po chvíli přede mnou sedí chlapec. Moc pěkný chlapec s delšími vlasy. Usmál se na mne. Odhalily se jeho špičaté zuby hyzdící jeho jinak bezchybný obličej. Naklonil se ke mně. Políbil mě. Byl tak blízko, že jsem ho viděla rozmazaně nebo spíš neviděla vůbec. Zavřela jsem oči. Dostala jsem ještě jeden polibek na rty. Po chvíli jsem dostala další na hrudník, přesně na místo, kde jsem se podrápala včera odpoledne. Pak jsem na stejném místě ucítila bolest. Příšernou bodavou bolest, jako by do mě někdo zabodl tisíce jehliček. Uviděla jsem před sebou zářivý úsměv. Tolik štěstí jsem ještě neviděla v žádné tváři. Pak jsem ucítila ještě horší bolest u srdce. Strašlivá bolest a k tomu jsem slyšela pobavený smích. Chladný zničující smích. Bolest nepřestávala a byla ohromná. Zmítala jsem se v křečích a řvala. Z úst se mi dostávaly strašlivé hrůzostrašné skřeky. Bylo to horší než smrt. Mnohem horší. Slzy bolesti mi tekly proudem. Popálení by bylo oproti tomuhle nic. Měla jsem pocit, že mi bylo vyrváno srdce. Pak jsem ucítila bolest i na tváři. Svět se začal kolem mě točit. Pomalu jsem přestávala bolest cítit. Neslyšela jsem už ten hrůzu nahánějící smích. Už sem neslyšela vůbec nic. Nastal nekonečný klid.

Autor: Andrea Semencová
Sdílet

Komentáře

Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 2/2017 (duben) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 2/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .