Věnováno Márwinovi

(páč dneska notně mrzne a on určitě nevychází z baráku, tak aby se nenudil, na téma: „Co jde od srdce, pronikne až k srdci“ aneb „ať nám to tepe rychleji“)

 

Žil byl v jednom neznámém městě kluk.

Jeden z mnoha, ale tohle nebyl jen tak ledajaký kluk, nýbrž zvláštní a pozoruhodné stvoření matky přírody.

Černá očka mu šibalsky svítila na jemné bílé tváři jako dva uhlíky a pozorně sledovala vše, co se kde mihlo.

Pln myšlenek, jež se v jeho hlavě pod havraními kudrnami rodily jiskříce nejrůznějšími bláznivinami, se vrhal do každého dobrodružství.

S lidmi mluvil zpříma, někdy tak zpříma až to mnohým nebylo po chuti. Neposedné rtíky se neúnavně mihotaly pod přísunem slov a slovíček, neostýchajíc se nelítostně zaříznout do kdejaké lidské slabosti a ješitnosti jako nejostřejší žiletky. Někdy pomohly a uvolnily z rány hnis malomyslnosti, jindy se pod jejich ostřím stala jizva tvrdohlavě tužší a pevnější. Snad jen milosrdný spánek nebo bezvědomí dokázali zkrotit toto „verbální tornádo“ a dopřát tak nebohým bližním chvilku klidu.

Přestože i on nebyl bez chyby, neoplýval přílišným soucitem, jen malou špetkou lítosti, jež by se za nehet vešla. Možná to bylo tím, že doposud poznal jen pramálo lásky, nikdo jej neučil odpouštět sobě ani ostatním.

Jednoho letního dne, když tak posmutněle osamělý bloumal ulicemi, všiml si rozpustilého blonďatého děvčátka, které si opodál hrálo s panenkou. „To by byla panečku kamarádka, podívejme jak se hezky směje“, pomyslil si a zamířil tím směrem.

Když se skamarádili, pochválil ji slovy: „jsi moc krásná, máš bezva vlasy a pleť, jen tady pod nosem vidím pěkně velkou a ošklivou pihu“.

„Pihu a ošklivou?“, uleklo se děvčátko: „nikdo mě na ni nikdy předtím neupozornil, jak to?“. „Tatínek mi vždycky říká, že jsem jeho milované děvčátko s heboučkou tvářičkou.“

„No, to je možné, ale nemá ten tvůj tatínek náhodou problémy se zrakem?“, drze pošťuchuje kluk.

„To ne, můj tatínek má svěží milé modré oči a brýle nikdy nenosil.“

„Tak to by možná měl co nejdřív začít ne?“, pokrčil kluk rameny. „Hmm, tumáš, tak si tu hrůzu aspoň zakryj náplastí, ať se na ni nemusím koukat, kazí ti image.“

Děvčátko sklesle přilíplo fášek na pihu, ale vesele si hrálo si dál: „Pojď, chceš si se mnou zahrát na tatínka a maminku?“, ukazujíc na panenku. „Mohli bychom se spolu starat o miminko.“

„No, nevím, takovou hru neznám, ta určitě není pro chlapy.“, na to kluk tvrďácky. „Ale co, můžeme to aspoň zkusit.“

Nakonec se jim to oběma moc líbilo a tak jim den utekl, ani nevěděli jak. Teprve, když se začalo stmívat si „malý táta“ uvědomil, že se již nestihne vrátit domů tak, aby v potemnělých uličkách nezabloudil.

Děvčátko navrhlo: „Tak pojď přečkat noc k nám, tatínek se nebude zlobit, rád ti pomůže…a ráno moudřejší večera, slunko prosvítí město a cestu najdeš mnohem lehčeji“.

Po chvíli chůze se ze tmy vynořila malá chaloupka, okénka na ní svítila jako lucerničky. Téměř na okraji města si na kopci seděla jako hříbek. Bylo tu příjemně tichounko.

Když se malý poutník otočil, užasl nad krásným výhledem. Tisíce světélek poblikávalo v teplém večerním vzduchu. „Tady je tak hezky“, prohodil. „Tam dole, u nás, je jen nepříjemný hluk a spousta štiplavého smradu.“

Dveře se otevřely, za nimi stál starý muž s prošedivělým vousem, vlídnýma vrásčitýma očima a přátelsky kynul na dvojici.

„To je můj tatínek“, představovalo děvčátko starce.

„Dobrý večer“, pípl nesměle kluk.

„Říkala jsi přece, že tvůj tatínek má svěží modré oči a tady ten plesnivej děda…“

„Nemluv o něm tak, pro mě jsou jeho oči nejkrásnější“, oponovalo děvčátko.

„No teda, tady jsou všichni nějací pomatení“, pomyslel si kluk. „Kam jsem se to propána dostal?“

Po skromné, ale chutné večeři je stařík oba uložil ke spánku a sedíc u jejich lůžka, klidným tichým hlasem vypravuje poutavý pohádkový příběh. Když se dětem ztěžklá víčka zavřela, pohladil je po vlasech, děvčátku sundal ušmudlaný fášek z tváře a něžně políbil ošklivou pihu, která pod zapařenou náplastí akorát pořádně zčervenala.

Ráno děvčátko čile vyskočilo z postele a běžíc ke dveřím, smíchem probudilo i malého spáče s vrabčím hnízdem na kebuli. Jak otevřelo dveře, do síně začal proudit osvěžující chladný vánek spolu s hřejivými slunečními paprsky.

Proti nim si kluk všimnul čiperných bílých nožek vykukujících z krátké noční košilky. „Hezké“, pomyslel si a už, už chtěl jejich majitelku pochválit. „Ale co to?“, když se pootočila. „Vždyť jsou křivé jak paragraf!“ A žiletky začaly opět nemilosrdně létat vzduchem. Děvčátko sklopilo hlavu, sedlo na bobek a velké slzy se mu kutálely po tvářích. Odkudsi přispěchal stařík, vzal holčičku něžně do náručí a když se trochu uklidnila, upřel vyčítavě zrak na kluka, který se stále ještě líně vyvaloval v peřinách a překvapeně zíral na stojícího vousáče.

„Jak je to možné, že si všimneš třísky v oku svého přítele, ale trám v oku vlastním stále znovu ignoruješ ?“, pronesl s bolestí v hlase stařec.

Kluk nic, jeho vyjevené tmavé oči stále sledovaly dvojici, poprvé v životě se styděl. Přesto se na něj děvčátko plaše usmálo a odběhlo ven.

Stařec  vlídně pokynul na kluka: „Pojď za mnou, něco ti ukážu“.

Vešli do malé tmavé místnosti. Nikde žádný nábytek, jen uprostřed velké stříbrné zrcadlo. Kluk udiveně vzhlédl.

„Tohle není obyčejné zrcadlo“, vysvětluje stařec. „Chceš-li, sundej z něj přehoz a uvidíš“.

Kluk, třesoucí se rukou strhnul nedočkavě dečku. Nic.

„Děláš si ze mě šoufky dědo?“ „Tohle si můžu pořídit v každým levným vetešnictví…“

„Ne, dotkni se jej“, na to stařec trpělivě.

Upocené prstíky zakvílely o sklo. Zrcadlo se zavlnilo.

„Co, co, co to je?“, zděšeně ječel kluk. „Tam je nějaký škaredý skřet a čumí přímo na mě!“ „Řekni mu ať jde pryč, bojím se ho!“

„To je tvoje duše, žádný skřet.“ „Sám sis ji zošklivil tím, cos říkal a dělal ostatním lidem.“, citlivě vysvětluje stařec.

„To, to, to přece nejsem já, to nemůžu být já!“, vzlykal kluk a zabořil ubrečený obličej do starcova pláště.

„A ty starče, ehm“, zpozorněl. „Vždyť ty jsi v tom zrcadle mladší a krásnější než kdokoli jiný!“

Stařec vzal chlapcovu dlaň a položil si ji na prsa: „Cítíš? Tady mám srdce.“

„No…ano, cítím jak tluče…“

„A teď ty, najdeš to své?“

Kluk si chvíli šmátral po hrudníku, pak nadějně prohlásil: „Tady něco nesměle ťuká“.

Stařec se usmál: „Výborně!“ „Mám tě rád chlapče!“ „Také ty miluj lidi, jedině láska a odpuštění dokáží tvé srdce nastartovat do těch nejrychlejších obrátek, jedině tak ono může opravdu žít!“ „I když tě to bude často bolet, miluj a odpouštěj, protože láska je bumerang, vrátí se ti zářivější a košatější, někdy již brzy, někdy za dlouhou dobu nebo až se zas setkáme“. „Běž chlapče, držím ti pěsti, budu vždy s tebou!“ „Neopustím tě, to mi věř.“

Kluk vyběhl z chalupy a skákal radostí: „Tak láska přece existuje, lidé nejsou tak špatní, jak jsem je viděl, musím utíkat a povědět jim to, všem!“

Ještě letmo zahlédl svou blonďatou kamarádku, jak se na něj zubí a mává bílou ručkou: „Mám tě ráda příteli, přijď se na nás zase někdy podívat, budeš vítán!“ A zlaté vlasy jí vlály v poledním slunci.

„Vždyť…jak je možné, že jsem si toho dřív nevšimnul?, chlapci se stáhlo hrdlo a těžce polknul…

“Když ona je anděl, kdo byl potom ten

…STAŘEC???

Autor: Lucie Trnavská
Sdílet

Komentáře

Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 2/2017 (duben) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 2/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .