Výběr ze sbírky Za okny tma

Následující texty jsou ukázkami z povídek ze sbírky Za okny tma. Poslední text je jedna ze zajímavých soutěžních povídek, které se již nevešly do sbírky.

Sbírku povídek Za okny tma je možné zakoupit na www.mensashop.cz.

Jiří Svoboda

Elizabeth (úryvek)

I Elizabeth byla vyrušena ze svého tichého rozjímání nenadálou kontrolou. Ne snad, že by spala. Za celou tu dobu, co je na palubě, se nedalo ani jednou říci, že by spala. Takoví jako ona spát nesmí, musí být neustále v plné připravenosti splnit svůj úkol. Do místnosti dnes vstoupil pouze jeden technik a Elizabeth slyšela, jak otevřenými dveřmi mluví na někoho jiného. Už hodněkrát je slyšela, jak se mezi sebou baví i o jiných věcech, než byl její stav. Většinou to byl baseball nebo ženy. Elizabeth sice neví, co to je baseball, ale musí to být něco důležitého, protože to mezi jejími kontrolory často vzbuzuje velké vášně, na rozdíl od tématu ženy. Ale dnes slyšela v jejich hlasech naléhavý tón, a tak se rozhodla pečlivě poslouchat.

„Já zkontroluju Elizabeth. Bobe, ty si vezmeš Alice, Marku, ty Bernadette, Jacku, ty Carmen a Denis Daniel. Až s nima budeme hotový, tak se přesuneme na dalších pět. A zkontrolujte to všechno pořádně! DEFCON 2 se nevyhlašuje jen tak pro nic za nic!“ Z chodby dolehl k Elizabeth znechucený hlas.

„Jo, slyšel jsem, že to v Rusku stojí za starou bačkoru.“ Technik, který prve udílel rozkazy, jen znechuceně zabručel. Kontrola byla tentokrát rychlá a ne tak důkladná. Na jejím konci následovalo obligátní poplácání a uzavření místnosti. Elizabeth byla opět sama v temnotě. Ačkoliv už byla takto uzavřena a opuštěna mnohokrát, tak dnes to bylo jiné. Dnes v sobě cítila mravenčení, napětí, nervozitu! Že by se to konečně mělo stát? Za ty dlouhé roky, co zde byla, mnohokrát přemýšlela, jestli se vůbec někdy za Míšou vypraví. A jestli ano, bude schopná ho najít a zničit? Jaké to bude, se s ním po tolika letech čekání konečně sejít? Míša tam někde venku čeká na setkání už velice dlouho. Tak dlouho, že v této místnosti už musí čekat druhá Elizabeth. Ta první, předchůdkyně této, se tohoto setkání nikdy nedočkala. Bude mít snad tato Elizabeth více štěstí? Čekala. Čas se nervózně táhl. To, co by jí jindy připadalo jako den, dnes trvalo jen několik desítek minut. Stále čekala a doufala. Celou svou myslí se upínala k myšlence, že snad dnes je ten den, kdy bude moci konečně splnit svůj účel. Tak moc si přála, aby to bylo dnes. Připadalo jí, že se jí třese celé patnáctimetrové tělo. Ale to se zmýlila, to jen ponorka začala stoupat k hladině. Elizabethina mysl vykřikla: „Stane se to!“ Rozumějte, ona nemohla vykřiknout doopravdy, nemá přeci hlasivky, ale její mysl si tuto myšlenku myslila tak silně, že skoro byla slyšet.

Nicole Rebeka Snová

Kudy kam (úryvek)

Dveřmi vedoucími do ložnice prošel s uspokojením muže, který dobře odvedl svou práci. Na těle ho příjemně šimralo a oblečení se bez námitek podvolovalo uvolněnému pohybu jeho končetin. Uprostřed pokoje se zastavil a delší čas se nehýbal. Tvář se mu ošklivě svraštěla v náznaku nejistoty. Tady mělo být křeslo. Tři kroky doprava. Další půlkrok. Stěna. Přitiskl se k ní zády a krok sun krok se blížil k lampě, kterou si pamatoval po své levé straně. Byla tam. Sebevědomě nechal zeď za sebou a vešel do tmy. Jedna, dva, tři… Opět se zmateně zastavil. Přidřepl si a hledal. Usilovně hledal. Tady mělo být křeslo. Popadlo ho nevýslovné podezření. Určil si pomyslný střed a pak se od něj ve stále se rozšiřující spirále vzdaloval. Vzápětí narazil na lampu. Rotoped. Malířský stojan. Stůl se židlí. Zátiší. Postel… Křeslo zmizelo. Jak dlouho se sprchoval? Je možné, aby mezitím někdo vkráčel dovnitř a křeslo odnesl? Zhluboka se nadechl – nic. Začínal mít hlad, a to se mu v uplynulých šesti, sedmi, osmi dnech stalo pouze výjimečně. Že by je něco zdrželo? A co provedli s tím křeslem? Jeho duši na okamžik obestoupil stín pochybnosti. Dlouze zamžoural před sebe, i když věděl, že je to zbytečné. Přesto měl najednou pocit, že ve tmě rozeznává něčí kontury.

Nebylo jí ani třicet. Stála opřená o strom a němě hleděla kamsi do dálky. Mezi drobnými prsty žmoulal její sukni, zatímco ona ho hladila po vlasech. Dům s popraskanou omítkou s jednou zdí protkanou mozaikou střepů a planých růží. Zlatá pole. Houpačka. Pes Garrigue – obě oči mu lemovaly oblé černé skvrny, které se nad čenichem úzkým průplavem vlévaly jedna do druhé a připomínaly cvikr, který si vždy asocioval s postavou prvního československého prezidenta. Garrigue mu běží vstříc, kleká si do suché hlíny v touze obejmout ho…

Zuzana Pustinová

Těžká, chladná, kalná, tmavá (úryvek)

Veronika se vyděšeně rozhlédla kolem sebe a snažila se zaostřit. Ležela na trávníku, přes sebe měla přehozenou cizí bundu, nejspíš jeho, protože tam stál jen tak v tričku, což jaksi nekorespondovalo se současným počasím. Okolo nebyl nikdo. Jen on, s mírným úsměvem, tak přirozeným, že o něm možná ani nevěděl. Pokusila se znovu zvednout na loktech a namítnout, že žádnou sanitku nechce. V žádnym případě! Ale tak strašně ji zabolela hlava, jedno koncentrované bodnutí střepem přímo do mozku, že musela svoji snahu vzdát. Pořád viděla rozmazaně a z čela a po tvářích jí stékal studený mdlobný pot.

„Kde… jsou?“ podařilo se jí ze sebe vyrazit ve dvou krátkých, prudkých výdeších.

„Poslal jsem je pryč. Nebyli tu nic platní a bude lepší, když tu nebudou, až přijede sanitka. Ve stavu, v jakym byli, ani moc neprotestovali. Co jste to, do prdele, vyváděli? I já měl ve tvym věku svoje excesy, ale tohle už je dost na hraně. Taková mladá, hezká holka…“

Kdyby měla v tu chvíli trochu víc síly, poslala by ho do nejtemnějších hlubin lidských děr. Kdo si myslí, že je? Její fotr? Toho už si skoro nepamatuje. Nebo její matka? Ta svoje právo na moralizování ztratila ve chvíli, kdy se sama začala zpíjet. Sledovat od malička, jak se z matky, z jedinýho člověka, kterej jí zbyl a kterej ji mohl a měl chránit, stává troska, je prostě trochu příliš. Zůstaly samy dvě, ano, ale ona tu pořád byla – jedna její dcera tu pořád byla, ale jako by byla neviditelná. A tenhle sráč tu teď stojí a má odvahu poučovat ji o tom, co je ještě v pořádku a co už je moc. Co ten tak mohl zažít, ve svym značkovym oblečení a s drahym telefonem. A kolik si myslí, že mu je? Osmdesát?! Věděla ale, že jí nezbývá nic jiného než ležet, protože by daleko nedošla. Zlobně svraštila obočí, stáhla rty do nesouhlasného, opovržlivého výrazu a otočila hlavu na druhou stranu, aby se na něj nemusela dívat. V tu chvíli se jí zase zatočil svět.

Eliška Gregorová

Vzhůru ke hvězdám (úryvek)

Zbytek dopoledne jsem přežila bez dalšího trapasu, v matematice jsme psali test ze zlomků a v zeměpise z pohoří v daleké Americe, jinak myslím, že dopolední vyučování proběhlo bez větší úhony. K obědu jsme měli kapustu, kterou vážně nesnáším, ale jelikož vím, že další jídlo nás čeká až za pár hodin, vše jsem poslušně snědla.

Nyní sedím na své posteli a snažím se nevnímat hlasité štěbetání mých spolubydlících. Opět cítím ten zvláštní pocit, že se dnes stane něco zvláštního, a tentokrát se jej nemůžu zbavit. Snažím se zklidnit a ustálit tlukot srdce, ale nedaří se mi to, a tak se snažím odreagovat povinnou četbou, kterou musím za dva týdny odevzdat. Nezvládám se soustředit, tento pocit jsem měla naposled, když jsem si myslela, že by mě mohl někdo adoptovat. Zklamání se blíží.

Vím, co mi pomůže začít se soustředit; malování. Vyjdu po točitých schodech do vrchního patra a vejdu do první místnosti po mé levé ruce. U velkého plátna sedí slečna Anika a kyne mi rukou. Posadím se k malířskému nástavci a začnu malovat. Nemluvíme, jen tvoříme umění a to mi vyhovuje. Nechám se unášet fantazií a maluji, co mě napadne. Na plátně vzniká tmavá černá obloha, plná tisíců hvězd. Která z nich asi svítí pro mě? Řekla bych, že žádná, ale jestli ano, určitě jenom malinká, taková, kterou lidé pouhým okem ani nevidí.

Vilém Dubnička

Za okny je Tma (úryvek)

Už jsme si na to všichni zvykli. Při první Tmě to bylo docela zvláštní – tma uprostřed dne! Tedy mysleli jsme si, že je to zvláštní, ale všechno nám to vysvětlili. A taky nás na to dopředu dobře připravili. První informace přišla už rok před první Tmou – začali jsme tomu pak říkat prostě Tma. Tehdy byly informace ještě poměrně strohé. „Ministerstvo vnitra dnes vydalo zprávu, že 5. června nastane během dne absolutní tma,“ oznámili večer ve zprávách na všech stanicích. „Vědci zatím informaci nepotvrdili ani nevyvrátili. Upozornili jen na to, že termín není správný, neboť absolutní tmy nelze v našich podmínkách dosáhnout.“ Vědci se sice na korektním pojmenování onoho jevu nikdy definitivně neshodli, vlastně si nepamatuji, že by se o tom ještě pak nějak výrazně mluvilo, ale ministerstvo nám vysvětlilo, že slovem „absolutní“ myslelo hlavně fakt, že bude tma tak veliká, že bude nebezpečné, aby se v ní kdokoliv pohyboval. Proto byl také vyhlášen po dobu Tmy zákaz vycházení. Ozývaly se hlasy, že je to jako stanné právo za okupace, ale potom všichni pochopili, že je to pro naše dobro.

Ministerstvo tu situaci řešilo velmi zodpovědně, to se musí nechat. Od té první kusé informace do první Tmy probíhaly různé debaty a rozhovory v televizi snad každý den. Psali o tom v novinách i v časopisech, mluvili o tom v rádiu – jedna stanice dokonce zavedla pořad Černá hodinka, jak o tom vyprávěly babičky. Lidi to bavilo, zhasli si a povídali, poslouchali písničky… Ten pořad mimochodem existuje dodnes. V médiích informovali o různých problémech, které mohou nastat. Hlavně například, jak se zachovat při zdravotních potížích, co mají dělat rodící matky, popisovali případné nežádoucí reakce, které může tma uprostřed dne labilnějším lidem způsobit. Taky o různých podvodnících, kteří budou chtít Tmu zneužít. Varovali nás před zbytečným pojištěním proti škodám způsobeným ve Tmě, před zázračnými pilulkami, které nám pomohou Tmu lépe snášet, a hlavně před nebezpečnými jedinci nebo skupinkami, které se budou snažit porušovat zákaz vycházení, různým způsobem zlehčovat situaci nebo Tmu dokonce popírat. Naštěstí se takoví blázni vyskytovali jen minimálně a nikdy o nich nebylo dlouho slyšet.

Eliška Anna Kubičková

Cukrová vata (úryvek)

Tony má dnes výjimečně dobrou náladu. Už se nemusí bát, že ho odnesou mimozemšťani. Už se nemusí bát, že zůstane sám. Už taky může mít rád. Bez falše a bez přetvářky, bez toho, že by se chtěl zalíbit snobům. Nezajímá ho, co by řekli kolegové z ústavu na jeho bizarní lásku. Dnes ho nezajímá, že ho mají za podivína. Potkal svého Malého prince. Je přesně takový, jak si ho kdysi dávno vysnil. Je stejný jako ten, jehož kdysi ztratil. Jakoby vůbec nezestárnul. Ve vesmíru ubíhá čas jinak než na Zemi. Na planetě Malého prince se nestárne. Proto přišel znovu stejně mladý a krásný. Má zlaté vlasy a modré oči jako mořská panna z kolotoče. Jako mořská panna, která prodává cukrovou vatu. Růžovou, bílou a zelenou s jablečnou příchutí. Je jasná noc. Na sametové obloze spolu s Malým princem dnes spatří všech tři tisíce hvězd viditelných na severní polokouli. Budou se dívat a ukazovat si souhvězdí a Malý princ mu ukáže do míst, kde visí ve vesmíru, držena odstředivou silou, Galaxie a jeho mateřská hvězda, jeho maličká planeta. Tony se neptá, jestli je na té miniaturní planetě, kterou Malý princ dokáže celou uklidit za jediný den, dost místa pro dva. Ví, že jeho přítel v sobě nosí moudrost celého vesmíru a že mu může určitě věřit. Tony cítí, že je poprvé v životě doopravdy šťastný.

Červené jablíčko, zelená vata, tralala, tralala… „Kde jsi, můj Malý princi, kam jsi se schoval Tonymu? Je tak pustý a prázdný můj dům… ne, náš dům, kde spolu budeme bydlet, než odletíme na tvoji planetu. Na tu nejkrásnější planetu ve vesmíru. Na planetu Malého prince, kde nikdo nikomu nic nezávidí. Kde nejsou maloměšťáci, a tím ani nenávist, faleš a přetvářka. Kde se nikdo nemusí bát odlišovat, protože se tam každý odlišuje. Kde nehází kamením na proroky. Kde na nikoho nehází kamením. Kde nejsou války, boj o moc, sobectví. Kde si každý obyvatel ráno, když vstane, uklidí svoji planetu a večer, než jde spát, se podívá do zrcadla a zeptá se ho, co dobrého ten den udělal. I moje duše je bez tebe pustá a prázdná jako můj dům. Malý princi, přestaň se mi schovávat, můj Malý princi z pohádkové planety.“

Áron Fojtů

Za okny tma (soutěžní povídka)

Starý Josh se díval na obzor. Pozoroval hejna tažných ptáků přes své tlusté brýle a s nepřítomným zasněným výrazem hleděl někam ještě dál. Hrnec, který právě vzkypěl, ho navrátil zpět do reality. Ponořil naběračku pod bublající hladinu a nalil plný talíř, ze kterého se linula příjemná vůně. Uchopil talíř s teplou polévkou. Druhou rukou se opíral o svou dřevěnou hůl. A klap, klap, klap pomalým, klidným krokem odcházel do vedlejšího pokoje.

Zatlačil do dveří a ty se před ním s tichým zavrzáním otevřely. Na posteli ležela žena uctivého věku. Roztřesenou rukou si odhrnula pramínek bílých vlasů z čela a tenké rty roztáhla do mírného vděčného úsměvu. Dnes je tomu už více než dvaapadesát let, kdy se Josh zavázal strávit každý okamžik svého života oddanou láskou k Mary Backetové. A přece mu srdce bušilo mladickým rytmem pokaždé, když onen úsměv spatřil.

Podal jí talíř a políbil ji na čelo. Posadil se do křesla vedle postele, opřel si hůl a natáhl ruku ke stolu, aby si z něj vzal starou knihu. Drsnými prsty něžně pohladil omšelý kožený obal, jako by zdravil starou známou. A otevřel knihu:

Nechala své vlasy splývat v průzračné vodě. Vlnily se jako stáda divokých koní. Divoká stáda hnědých hřebců se proháněla po křišťálově průzračné hladině, od které se odráželo zapadající slunce a kreslilo mi do tváře. Rozevřel jsem dlaň a nechal květy sedmikrásek unášet ve větru do nekonečných dálek. Jeden za druhým se snášely k hladině. Sklonil jsem zrak a děkoval Bohu za tuto chvíli. Nedokázal jsem zavřít oči, kdyby to vše byl jen dokonalý sen, už nikdy bych se nedokázal probudit a žít. Natáhla ke mně svou orosenou dlaň a já jsem jen stál. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem cítil...“

„Crrrr!“ Nepříjemný ostrý cinkot zvonku vytrhl Joshe z četby. Zvědavým pohledem sklouzl od Mary ke dveřím. Teď večer nikoho nečekali. Položil knihu, opřel se o svou hůl a rozvážným krokem zamířil chodbou ke dveřím. Ozývalo se nedočkavé bušení. Když Josh konečně vzal za kliku a opatrně otevřel, okamžitě dovnitř vtrhla nějaká mladá dívka. „P... pomoc, on se... zbláznil,“ dívka nedokázala popadnout dech, „má zbraň, přeskočilo mu.“ V příští vteřině její divoké vzlyky utichly a smrtelně zbledla. S šíleným výrazem hleděla někam za Joshe. Vtom ucítil lehké ťuknutí v zátylku, přeběhl mu mráz po zádech a zhroutil se mrtvý k zemi. Na dívce ulpěly kapky horké krve, než si však stihla vůbec uvědomit, co se právě stalo, zasvištěla vzduchem druhá kulka. Druhé tělo se svalilo na podlahu. Mary nechápala, co se to děje. Slyšela rychlé kroky. Klap, klap, klap. V příštím okamžiku spatřila němou hlaveň a barevný záblesk.

Bill sebou trhl. S hlasitým výkřikem se posadil na posteli. Rozespalýma očima pátral v oslepujícím světle. Pohlédl ke dveřím. Tričko měl přilepené k tělu. Srdce mu divoce vyskakovalo z hrudi.

V ložnici nikdo jiný nebyl, jako každé ráno. Prohrábl si zpocené vlasy, podíval se na hodiny a pokoušel se uklidnit. Klap, klap, klap. Ozvalo se na chodbě. Vyskočil z postele, otevřel dveře a vyrazil do chodby. U hlavních dveří trhl klikou.

„Omlouvám se, nezazvonil mi budík,“ řekl spěšně. Pošťák se na něj soucitně podíval, usmál se a podal mu pár dlouhých obálek.

Bill dlouze zívl a zběžně si prohlédl dnešní poštu. Přešel několik červených dopisů a zarazil se u oficiálně vyhlížející obálky. Se zamračeným výrazem pohodil obálky na stůl a nalil vodu do varné konvice. Vzal ze skříně svůj oblíbený hrnek a nasypal do něj několik lžiček kávy. Pohledem znovu zabloudil k obálce na stole. Zalil hrnek vařící vodou a posadil se ke stolu. Hlasitě usrkl. Zvedl obálku, otevřel ji a začal číst. Chvílemi spočinul pohledem na některých místech. Pak se pomalu řádky ubíral dál. Nakonec se nevěřícně zastavil u zvýrazněné věty. Raději si ji přečetl dvakrát:

Jelikož včasně neplatíte alimentační poplatky a nereagujete ani na upomínky, jsme nuceni zrušit Vaši možnost navštěvovat svého syna a dcery v den narozenin, na Vánoce a jeden zvolený den v roce.“

Němým pohledem pročítal větu znovu a znovu. Nerozuměl tomu. Rozhlédl se po stole, rudé pruhy z obálek mu připomínaly, že už nemá kam jít. Nikde už mu nepůjčí. Nikdy už nestráví jediný den se svými dětmi. Po tvářích mu stékaly bezmocné slzy. Myšlenky ho neúprosně táhly pryč. Nedokázal se přestat ptát sám sebe a vzpomínat, co se to vlastně stalo jeho životu. Kdysi uměl milovat. Opravdu miloval, bezmezně a slepě. Poznal lásku a rozjařenost mládí. Po několika šťastných letech bezstarostného života zestárl ze dne na den, když potkal svou krásnou ženu ve své posteli s cizím mužem.

Ranilo ho to bezbřehou bolestí. Po dlouhém ponurém večeru, který strávil pohroužený v hlubinách vlastních zvířených pocitů, se jí rozhodl nabídnout odpuštění, tak moc ji miloval. Avšak ona se nedokázala vzdát své slepé vášně a všechno položila za vinu jemu. Zničila jeho život. Od té doby pouze přežíval mezi třemi dny v roce, které mohl strávit s jediným štěstím tohoto bezohledného světa, se svými dětmi. Právě nyní mu ovšem jediným dopisem vyrvali poslední zbytek smyslu bytí. Nějaký úředník tam na druhé straně za zrcadlem, který žil v dokonalém bezstarostném světě, jediným tahem ruky podepsal ortel nad cizím životem.

Obul si laciné prodřené boty, přes ramena si přehodil záplatovaný kabát a vyšel ven. Procházel pod korunami šeptajících stromů. Míjel lidi žijící jejich oddělené příběhy. Spěchali kolem něj a nevěnovali mu přílišnou pozornost. Nedívali se kolem sebe. Neviděli krásu života, nebo snad že by neměli co vidět?

Podél zašedlého zábradlí dorazil až doprostřed starého vysokého mostu. Mezi jednotlivými výztužemi se třepotaly kapičky rosy zachycené v bělavých pavučinách. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu plného kvetoucích jabloní a skočil. Letěl. Pouze chvíli a pak ...

Otevřel oči, za okny byla tma. Ne, to se mu jen zdálo, ležel sám ve své posteli a utápěl se v hlubinách nekonečna, jako vždy. Tento starý, osamělý, slepý muž, kterého nikdy žádná žena nedokázala pochopit. Klap, klap, klap, slzy dopadaly na studenou podlahu. Byly to slzy štěstí, ve snu prožil lásku, ač krutou. Viděl sluneční paprsky, tak hmatatelné a nekonečné všude kolem sebe. Ačkoli za okny byla pouze věčná tma.

Autor: Eliška Anna Kubičková
Sdílet
Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 2/2017 (duben) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 2/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .