Zapadlá Tvrz

Hospoda Královský šenk byla ten večer poloprázdná. Vzadu v příšeří hrála hru v kostky malá, nesourodá skupinka. Každá výhra či neúspěch měla za následek jásot či vztek. Snad nejvýrazněji se ozýval svým nezaměnitelným hlubokým hlasem trpaslík, jehož sekyra ležela na lavici přímo vedle něj.

Podle množství piva a vína, co ten večer objednávali, bylo jasné, že jejich nálada dosahuje bodu varu.
"Zatraceně!" vykřikl trpaslík, když v tom někdo rozrazil dveře. Dovnitř taverny vstoupila skupinka mužů, jejich zjev sám o sobě naháněl hrůzu. Černé kabátce, ta nejlepší výzbroj u pasu a znak Královské gardy na prsou.

"Hledáme skupinku jezdců," řekl nesmlouvavým hlasem gardista a jeho studené modré oči pátraly mezi přítomnými.
"Projížděli tudy zřejmě včera," dodal důrazně. Hosté mlčky odvraceli pohledy zpět do svých pohárů a talířů.
"Měli namířeno do hor, hledat trosky Zapadlé pevnosti," pokračoval muž, který byl nejspíše velitelem tohoto oddílu.

"Zapadlá pevnost je legenda, pohádka pro děti."
"Vážně?“ řekl velitel a došel k ženě. Prohlížel si ji. Ale ne tak, jako ostatní muži. Byl to pohled dravce, který vidí kořist.
"Hledáme tu skupinku jezdců! Hmm, tak dobrá, tohle je mistr Cruel, seznam se s ním," řekl a surově postrčil dívku ke svému společníku. Ten vypadal jako pravý opak svého velitele. Holá hlava, malá bradka, nevýrazné oči… celkově dobrácký výraz.

„Jak ti říkají?“ zeptal se Cruel. „Jmenuji se Michelle“.
Pohlédl na ni. Jeho pozornost zaujal šperk, co měla dívka na šatech. Malá stříbrná ještěrka. Dárek od přítele, který ji zoufale miloval. Tak moc, že pro ni jednou obětoval i vlastní život.
Cruel ji uchopil náhle za paži. Jeho prsty ji pevně stiskly. Hlouběji a silněji. Měla pocit, že se do ní vpaluje, cítila žár, pach spáleného masa, zoufale se snažila vytrhnout… vykřikla.

Zachvátila ji panika. Pohledem přelétla celou místnost. Hostinský, se kterým se dělila o zisk, mezi hosty sem tam známé tváře, muži se kterými se po nocích dělila o lásku. Ale nikdo...nikdo z nich nezasáhl.
Bolest se stávala nesnesitelnou a cítila, jak jí obestírají milosrdné mrákoty.
"To by stačilo!" muž u prvního stolu vyskočil a tasil meč.
Velitel Královské gardy zaváhal. Soupeř byl zhruba stejně vysoký, dokonce snad i mohutnější a hněv z něj dělal nebezpečnou šelmu.
"Troufneš si tasit meč, proti členům Královské gardy?"
Mág na chvíli ženu pustil. Ta se bezvládně sesula na zem. Ostatní muži doprovodu sáhli také po zbraních…
"Nemohu jinak" odvětil host a rukou převrátil stůl bokem, aby měl více místa k boji. Zbytek gardy tasil a muži se rozmístili do půlkruhu. Ostatní hosté vyděšeně couvli co nejdál dozadu od dveří.
"Tuhle legraci si nenechám ujít. Mistře Poutníku, nepotřebuješ trošku píchnout?" ozval se zezadu trpaslík a chopil se sekyry.
"Mé ostří se těší na čerstvou krev" dodal někdo z hloučku. Kostky zůstaly zapomenuty, muži se jako jeden postavili. Ticho v místnosti rušilo jen sténání ženy na zemi a zrychlený dech obou skupin bojovníků. Síly se náhle vyrovnaly.

Velitel gardy prošel mnohými boji. Odvaha mu rozhodně nechyběla…ale věděl také, že jeho muži – sic s dobrým výcvikem – jsou nezkušení, mnozí mají doma ženu, děti…a nikdo nechtěl zemřít v zbytečné půtce, někde v zastrčené hospodě, daleko na pohraničí Království.

"Vidím, že od dob, kdy Král přišel bratrovi na pomoc a převzal tuto zemi, se zde moc nezměnilo," řekl gardista pohrdavě.
"Chtěl jsi říct od doby, kdy sem vpadl a svého bratra donutil odejít do vyhnanství? " usmál se pod vousy trpaslík. Velitel gardy po něm zlostně šlehl pohledem.
"Najdeme si těch pár vzbouřenců i bez vás" a pokynul svým mužům k odchodu.
"Díky přátelé," řekl Poutník trpaslíkovi a ostatním, když královští odešli.
"No, to by udělal každý," zamumlal trpaslík s rozpaky a úsměvem."Hostinský pivo! A my jdeme dohrát, co jsme začali." rozkázal ostatním.
Poutník se sklonil k dívce, která se začínala pomalu probírat. Vzal ji do náruče a vynesl po schodech za kuchyní do podkroví, kde měla svůj pokojík. Zapadlá tvrz, zasmál se pro sebe. Málokterá stavba je tak dobře chráněna kouzly. Jen ať si hledají. Mohou být na krok od ní...a stejně ji nikdy nespatří.

Když se dívka vzbudila, bylo už nový den. Slunce se šplhalo po obloze a marně se snažilo prozářit studený podzimní čas.
„Trochu kávy? Mám tu i čaj, pokud mu dáváš přednost.“
Nejistě pohlédla na svého zachránce a vynořila se jí v mysli celá příhoda, kterou by raději považovala za hodně zlý sen. Prošla kolem něj, umyla si ruce a tvář, potom se stejnou cestou vrátila zpět a vklouzla pod přikrývku.
„Kávu a spoustu cukru,“ řekla bezvýrazně. Uchopila podaný šálek. Poprvé měla možnost si důkladně prohlédnout toho, jemuž vděčila nejspíš za svůj život. Ostře řezané rysy, nedbale oholený vous, pomačkané a místy zalátované šaty. Plášť měl přehozený přes opěradlo křesla, kde nejspíš strávil dnešní noc. Mistr Poutník, tak ho nazval včera ten trpaslík, pokud ji paměť nešálí. Zpozorovala, že si ji také prohlíží. Přitáhla si halenu blíže k tělu. Zvláštní gesto studu, vzhledem k tomu, čím se doposud živila. Usmál se na ni.
„Mám tu i nějaké pečivo, máslo a med. Dokonce se mi podařilo koupit pár ořechů.“
„Stihl jsi už i nakoupit? No teda,“ opětovala úsměv.
Nalil si také kávu, namazal pro oba pozdní snídani a spokojeně se uvelebil v křesle.
„Zatraceně dobrý,“ pochválila jídlo a olízla si konečky prstů. „Ani jsem ti nestačila poděkovat…“ Vstala z postele a klekla si před ním na zem. Dotkla se ho rukou na tváři. Potom si rozepnula první knoflík na svém oblečení. Zarazil ji gestem. Ne. Ne takhle, ne tady a ne proto.
„Možná se sem ti darebáci ještě vrátí,“ změnil téma rozhovoru.
„Každopádně tu na ně nehodlám čekat,“ odsekla příkře, zatímco sbírala po pokoji oblečení a balila si zavazadlo. Velký kožený tlumok, trocha nezbytností, trocha vzpomínek, střípky neuskutečněných snů.
„Ptali se na nějakou skupinu rebelů. Byli tady, viděla jsem je. A nejspíš vím i kudy se vydali dál. Ukážu ti směr, pokud chceš?“ dodala.
Ušklíbl se. Cestu k Zapadlé tvrzi znal lépe, než kdokoliv jiný. Ale to jí vyprávět nehodlal.
„A co ty?“ zeptal se. „Půjdu do hor, průsmykem, přes Modré údolí a stále na sever. Rodiče jsou mrtví už dávno. Sourozenci žádní, ale pár dní cesty odtud mám tetu. Neviděla jsem ji sice už skoro sedm let, ale snad mě nechá chvíli u sebe, než se rozhodnu co dál.“

„Hm. No…možná bych věděl o něčem lepším.“
„Vážně? Povídej, to mě zajímá.“
„Řeknu ti to cestou.“
Tahle odpověď rozhodně neuspokojila její zvědavost, ale nedal jí čas pokračovat, než se vzpamatovala, oblékl plášť, připnul opasek s mečem a vyrazil po schodech dolů, do krčmy.

Nálada v šenku byla ponurá. Nikdo v místnosti se Poutníkovi, ani jí nepodíval zpříma do očí, odpovědi byly tiché a jednoslabičné. Nakoupil chléb, zásobu sušeného masa, láhev vína a několik cukrovinek. Vše pečlivě zabalil a poté přidal dívce do vaku. Nechal ji nést svou tornu a sám si hodil na záda její, notně ztěžklé zavazadlo. Projel naposled očima místnost, jako by si chtěl do paměti vtisknout vzpomínku na včerejší příhodu a poté oba mlčky Královský šenk opustili.

Zprvu mu ukazovala cestu, ale potom si všimla, že on sám bez zaváhání mění směr. Občas ustoupili z hlavního směru, jakoby zpět, prošli houštinou, která se na první pohled zdála nepropustná, obešli kus skály, který vypadal, že se noří odnikud, protáhli se úžinou, která se zdála být příliš úzkou. Brzy poznala, že on vede ji, že ví zcela přesně, kam jde a jak se tam dostane. Očekávala namáhavý výstup do hor. Tam někde nahoře, v mlze, na hřebenu, tam někde by podle pověsti měla být Zapadlá tvrz. Poslední bašta odporu, která se, poté co boj skončil a králův bratr definitivně upevnil svou moc v této zemi, uzavřela do stínu času, do legend a bájí. Dlouhé roky ji už nikdo nenavštívil, nikdo neviděl. Upadala v zapomnění. Mnozí přestávali věřit, zda vůbec někdy existovala.
„Slíbil jsi, že mi řekneš víc o našich plánech?! Jakou máš pro mne nabídku?“
Poutník si povzdechl. „Našich? Hm, jak to říct…umíš aspoň trochu vařit? Zašít plášť, spravit kožený opasek, nebo koňský postroj?“
„Chceš mě jako služku, nebo jako ženu, milenku?“
„Ode všeho trochu?“ popíchl ji. Úkosem na ni pohlédl, vystrčená brada, zaťaté pěstičky a v očích blesky. Přesně tohle čekal, když si ji začal takhle dobírat. Líbila se mu, ta holka má jiskru. A navíc, jméno Michelle ho naplňovalo zvláštním smutkem i touhou. Stíny minulosti.
„Ano, umím všechno tohle a spoustu dalších věcí“, zdůraznila.
Poutníkův hlas posmutněl a zvážněl.
„A co vyčistit ránu, najít a přiložit správné bylinky, proti zánětu, uvařit vývar z kořenů lučních trav na úlevu od bolesti?“
„Tohle už jsem hrozně dlouho nedělala, ale ano, umím to, naučila mě to maminka, když ještě žila. Ona se to naučila od své matky a ta dávno od té své. Přírodní moudrost a znalosti se předávaly v naší rodině z generace na generaci.“ odpověděla po chvíli.
„Tak fajn, to by šlo.“
„Chci…zlatku týdně,“ řekla.
„Zlatku týdně? To umíš i kouzlit, nebo co?“ předstíral rozhořčení.
„Můžeš si klidně najmout kouzelníka, když se ti to nelíbí,“ odsekla, „ale ten tě v noci nezahřeje a přitulit se k němu taky nemůžeš.“
Obrátil se k ní. „Poslyš Michelle…“
„Máma mi říkala Myš, nebo Myško, Myšičko…a táta občas Nehodný potkane, to když jsem zlobila…a moje stará babi…ta mi říkala…“
Poutník zrychlil krok, vzdálenost mezi nimi se zvětšila.
„Ty mě neposloucháš?!!!“ zaječela vztekle.
Ale muž neodpovídal, šel neúnavně kupředu a potichu přemýšlel, zda to byl dobrý nápad, brát ji sebou.

Už delší čas šli mizerným, těžkým terénem, plným kamení a vyvrácených stromů, vysoko na šikmé stráni. Hluboko pod nimi v údolí se kroutila dravá říčka. Začalo se šeřit a Michelle se otřásla chladem.
„Už jen kousek,“ řekl Poutník a ukázal směrem ke vzpínající se skále. Šli podél dlouhé řady vyčnívajících kamenů. Za jedním z nich byla ve skále úzká mezera. Dost tak akorát na to, aby ji náhodný kolemjdoucí nepostřehl, ale aby se jí dalo přesto protáhnout. Jeskyně. Tma. Poutník přesto učinil několik jistých kroků a poté zapálil přichystanou louč. Zjevně tu nebyl poprvé.
„Tady pojď opatrně, při stěně!“ řekl jí a postupoval hlouběji do tmy.
„A to jako proč?“ odvětila nakvašeně a vykročila naschvál prostředkem cesty. Udělala dva kroky, když jí podklouzly nohy. Plácla sebou na zadek a sjela po hladkém povrchu jako po skluzavce, dolů, do sousední jeskyně. Poutník obezřetně sešel po hrubém kraji, přidržoval se rukou stěny a balancoval. Když došel k ni, stála už na nohou a oprašovala si šaty.
„…protože to klouže,“ řekl tak sladce, jak jen byl schopen. Cukaly mu koutky, ale smát se jí nahlas nechtěl.
Shodila na zem batoh a nasupeně se posadila. Ani ji nepřekvapilo, že v zadní části je nachystána zásoba dřeva. Za chvíli hořel malý táborák, od kterého se šířilo příjemné teplo. Někde nahoře musel být průduch, fungující jako komín. Všimla si, že kouř poslušně stoupá ke stropu jeskyně. Rozdělil část zásob, tak akorát na skromnou večeři. Beze slova se otočila, lehla na deku a usnula. Poutník se uvelebil poblíž ohně, pospával, ale stále udržoval plameny při životě. Teprve k ránu usnul hlubokým spánkem. Když se probudil, ležela Michelle u něj, objímala ho rukou a hlavu měla položenou na jeho rameni. Přitiskl ji k sobě a ještě chvíli dřímal.

Předpokládala, že je toho dne čeká strmý výstup, ale zamířili dolů, až na dno strže, k potoku. Byl to zvláštní pochod, držel ji celou dobu za ruku, dělal nečekané úkroky, zatáčel, vracel se…a pokaždé měla divný pocit, že krajina kolem se mírně změnila. Když se ho zeptala, jen se usmál.
„Existuje umění zkracování cesty. Body, mimo tento čas a prostor. Pokud ho ovládáš, může doputovat za pár hodin tam, kam bys normálně musel cestovat celé dny.“
„Tak proto tě ten trpaslík nazval Mistrem Poutníkem? Jak je vlastně tvé pravé jméno?“ vyzvídala. Ale muž mlčel. Dával pozor na cestu a neodpovídal. Zatracenej chlap, pomyslela si!
Měl pravdu, zkracoval nejen délku, ale i čas, zdálo se jí, že sotva vyšli z jeskyně a už se opět začalo stmívat.
„Jsme na místě!“ řekl náhle. Před nimi se rozkládala v hlubokém lese mýtina, nic než tráva, písek a kamení. Ale když se člověk podíval přímo na ni, jako by uhnula, pohled sklouzl, vzduch se tetelil, bylo i nebylo vidět skrz.
Zpod skupinky stromů, se ze tmy vynořila skupina postav.
„Mistře Poutníku, vítej mezi námi!“
„Rád vás vidím, tak rád…ani nevíte jak moc,“ řekl dojatě a objímal se s členy družiny.
„Tohle je Michelle,“ představil ji ostatním. Obrátil se k ní.
„A tohle jsou moji věrní přátelé. Poněkud „nepředvídatelná“ čarodějka Yennefer, mocný černokněžník Grimsladea, Vissena, bard Sieben a zde Darren a šlechetný rytíř Baloor. Většina z těch, co přežili zvůli Krále dobyvatele a nyní se tu sešli, aby naplnili svou přísahu.“
Lessa, Vissena i Sieben byli shledáním skutečně nadšení. Yennefer ho ale zpražila pohledem svých fialových očí, pohlédla na Michelle a chladně pronesla:“Myslím, že je čas pustit se do přípravy rituálu.“
Vzala kalich a ozdobnou dýku. Každý ze skupiny k ní přistoupil a natáhl dlaň. Pár kapek od každého. Nakonec přistoupila k Michelle.
„Já? Ale já jsem tu náhodou, já k vám nepatřím?!!!“
Yennefer se zlostně otočila na Poutníka. „Tys jí to neřekl?“ Uchopila její dlaň a řízla. „Ty sice ne, ale tvá nebožka matka byla jednou z nás.“
Promíchala dýkou obsah kalichu a poté přistoupila k velkému balvanu, který ležel před mýtinou. Obrátila kalich vzhůru a krev stekla malým žlábkem někam dovnitř. Jako by ji ten kámen nasákl.
Potom bylo náhle ticho. Celý les okolo ztichl, nebylo slyšet jediného opeřence ani cvrčka v trávě. Ozval se hřmot a nebe prozářil blesk. Michelle vykřikla. Mýtina byla celá zahalena černým dýmem. Další záblesk, a další, nebe bylo jako v plamenech. Spatřila siluetu, která se vynořila odnikud. Bylo po všem. Když se dým rozptýlil, na místě kde bývalo prázdno stála Zapadlá tvrz. Vstříc jim kráčel Narlen. Čaroděj, který dobrovolně zůstal v tvrzi a svým kouzlem ji přenesl mimo prostor a čas. Do doby, než utichne boj s novým panovníkem. Do doby, než bude bezpečné opět Zapadlou tvrz obnovit a zabydlet…

Autor: Martin RTC Bezděčka
Sdílet

Komentáře

Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 1/2017 (únor) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 1/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .