Výměnné pobyty středoškoláků

Jak to vypadá, když si k sobě domů vezmete zahraničního studenta? A co všechno k výměnným pobytům obecně patří? O tom hovoří Lída a Honza Wallovi.

Jak to u nás začalo

Kdysi dávno jsem si v Mladé frontě všimla inzerátu s přibližně tímto textem: „máte doma volné místo?“ Dočetla jsem se, že se jedná o jakési „výměnné pobyty středoškoláků“ pod hlavičkou mezinárodní neziskovky. Myšlenka „dostat do dennodenního kontaktu“ rodilého jazykového mluvčího se mi tuze líbila, ale po bližším ohledání jsem zjistila, že to samozřejmě není jen tak – kromě času a osobního nasazení je potřeba také takového studenta částečně zajistit finančně. Na to jsem si tehdy – čerstvě po VŠ – netroufla. Až o dva roky později jsem si – vlastně jako macecha samoživitelka – pořídila „první dceru“. Na jeden školní rok ke mně přiletěla patnáctiletá americká holčička Chelsea. V programu, ke kterému jsem se takto nachomýtla, „exchange“ studenti v Česku navštěvují běžnou střední školu – takže Chelsea začala chodit na „mé“ gymnázium, k „mojí“ třídní. Když přijela, byla ve srovnání s ostatními studenty slušně jazykově vybavená – uměla říct „dobrý den, já jsem Chelsea“ a ještě několik nepublikovatelných slovních spojení získaných v Americe od jejich kdysi českých sousedů. Takže jsem opravdu musela sáhnout až do spodních přihrádek mých znalostí a anglicky se vypořádat se vším – kam se dává špinavé prádlo, kdo bude umývat nádobí, jak funguje jízdní řád tramvaje, jak se ve škole přezouváme… Všechno, co naše děti samozřejmě vstřebávají od miminka, jsme si musely vysvětlit ve zrychleném režimu. První týdny byly náročné jak pro ni, tak pro mě, naštěstí se dobře a rychle adaptovala ve škole, našly jsme vhodné kroužky, začaly taneční. Pomohlo nám, že v sousedním městě moje kamarádka přijala do své rodiny jinou americkou studentku, takže jsme si pomáhaly – zejména jsme si o některých víkendech kumulovaly dcery vlastní i získané, aby si jedna z nás odpočinula. Sjezdily jsme řadu památek a zajímavých míst v Čechách i na Moravě, chodily na koncerty i na plesy.

Protože se studenti v průběhu svého pobytu v Čechách nesetkají s rodiči, pochopitelně se jim stýská – bála jsem se hlavně Vánoc. Ale za pomoci mé široké rodiny jsme i Vánoce zvládli úspěšně. Dokonce jsme si s Chelsea zazpívaly v rámci spojených pěveckých sborů Rybovu mši vánoční. Její tatínek je skladatel a dirigent – vím, že když jsme mu poslaly k Vánocům video z představení, plakal – trochu radostí, že je dcera šťastná a šikovná i na druhé straně světa, trochu smutkem, že ji nemá u sebe.

V lednu jsme se obě přestěhovaly za mým budoucím mužem na Moravu. Chelsea a moje tehdy ještě potenciální tchyně, která anglicky nemluví, přicházely první domů, na Chelsea dolehla potřeba komunikace v češtině, a tak se velmi rychle rozmluvila. Od dubna Chelsea - stejně jako ostatní - pochopila, že ona už zná české reálie, má dost kamarádů, rozumí proč a jak se věci dějí, ale její čas v Česku se krátí. Takže jsme se museli smířit s tím, že od dubna už nemá pro nás moc času. Několik dní po vysvědčení Chelsea její exchange skončila a ona odletěla zpět domů.

Za ten rok se změnila jak fyzicky – místo sympatické holčičky jsme vraceli krásnou téměř dospělou ženu – tak duševně – pod tlakem velkých nároků úplné změny způsobu života a díky odstupu a možnosti srovnávání (ačkoli nebýt dobrého základu - její dobré výchovy z domova, nebylo by nic). Znovu Chelsea přijela za 15 měsíců na naši svatbu. A pak jsem ji viděla po pěti letech, když jsem se letěla podívat na její promoci na bakaláře. Česky dokáže mluvit dodnes, ačkoli to už bude deset let, co její exchange pobyt skončil.

Výměnné středoškolské pobyty obecněji

Každý rok roste počet studentů, kteří se dostanou na výměnný pobyt do Česka. Víme o několika organizacích, které pracují na různých principech. My máme zkušenost s programy organizace AFS pro středoškoláky mezi 15 - 19 lety, částečně i s výměnami prostřednictvím Rotary clubu.

Rotariáni – tak jak jsme se s tím setkali - měnili „kus za kus“ – dítě pošlu, dítě vezmu. Princip, který se mi líbí, ale jednak nemám dítě, které bych poslala, jednak mi vadí to, že v jejich pojetí by dítě mělo během školního roku, v jehož délce je většina výměn koncipována, vystřídat tři rodiny. To je fajn pro to, aby student poznal, co je běžné a typické pro zemi a co jsou drobná rodinná specifika. Nevýhodou je, že je obtížné žít celý rok bez „ukotvení“ vztahů a jistot, bez zapouštění kořínků.

Za jiných podmínek, pro nás příhodnějších, pracuje organizace AFS, www.afs.org. Pro zajímavost – jednou z prvních českých studentek vyslaných AFS do zahraničí byla bývalá paní senátorka Moserová.

Naší rodinou prošlo 8 dětí (promiňte, že tak označím teenagera, ale jednak to tak funkčně pro nás je a jednak přesun na jinou stranu zeměkoule, kde se žije jinak, člověka na chvíli posune na nižší level, než mají vrstevníci). Chtěných bylo pět, tři „rychlá výpomoc“, čtyři považujeme za povedené.

Někteří z vás se s nimi setkali třeba na celostátních setkáních Mensy. Víme, že mezi Mensany je více rodin, které mají výměnnou zkušenost.

Zdaleka ne vždycky se umístění do rodiny, která se o studenta dobrovolně stará a živí ho, povede tak jako napoprvé nám. Student i potenciální host-rodina o sobě před výměnou vyplňují dotazníky, snaží se co nejlépe se popsat, přesto později zhruba v 1/3 případů zjistí, že z nejrůznějších – často malicherných – důvodů spolu nechtějí a nemohou být. Pak zprostředkující organizace více či méně intenzivně hledá a umisťuje dítě do rodin náhradních. V průběhu deseti let jsme byli v různých rolích – rodina na celý rok, rodina, která raději poslala dítě do jiné, vhodnější rodiny, i rodina „výpodložní“, co si dítě převzala bez přípravy ze dne na den, protože jej AFS nemělo kam dát.

Změna rodiny pochopitelně není snadná, ale děti často pochopí, že některé jim divné nebo protivné chování či jednání českých rodičů a sourozenců je tady prostě normální, všude podobné a neznamená, že by je někdo týral. Myslím tím třeba, že všude se musí luxovat, a že všichni rodiče chtějí vědět kam jdeš a kdy se vrátíš.

Student je v české rodině jako jedno z vlastních dětí se vším všudy – s právy i povinnostmi – tedy očekává se od něj pomoc s nádobím či přípravou večeří nebo běžná poslušnost k českým rodičům, stejně tak on očekává pomoc a podporu i rady při svém nelehkém začleňování do české reality.

Pro studentovu vlastní rodinu to není v žádném případě levná záležitost – organizaci platí při ročním pobytu (existují i 3 a 6měsíční) v přepočtu cca 180 tisíc korun. Z toho je studentům hrazeno zdravotní pojištění, letenky, průkazky na MHD na dopravu do škol, školní knihy a cca 15 dní „soustředění“ – to činí maximálně polovinu poplatku. Druhá polovina těch peněz jde, bohužel pro nás neprůhledně, na vlastní činnost organizace AFS. 180 tis. Kč nejsou malé peníze ani v Americe, řada studentů musela získat různá stipendia, sponzoring firem, či použila dědictví po prarodičích apod. Podle slov „našich“ dětí, by si takový luxus mohlo dovolit tak 10 % a méně rodin v jejich zemích.

Hostící rodina nedostává nic, naopak si bere studenta „na stravu a na byt“. K tomu je třeba připočíst, že česká rodina podniká víc výletů, aby ukázala krásy Česka, chodí na víc kulturních představení než obvykle… A když koupí čokoládu vlastním dětem, novému přírůstku přeci taky. Když už se pro přírůstek do rodiny rozhodnete, je lépe nepočítat. :-)

Česká rodina neplatí oblečení a hobby studenta – to je záležitost financí od jeho vlastních rodičů. Někteří studenti rádi využijí nabízených „zděděných“ kousků oblečení, i proto, že něco – lyžařské oblečení či plesové šaty – potřebuje student jen jednou a doma by je třeba neužil. Pro některé děti je to nepřijatelné nebo směšné, v některých kulturách třeba právě půjčování oblečení vůbec nepřichází v úvahu. Kapesné od české rodiny student nečeká – pro většinu by české relace byly stejně úsměvné.

Vztah host-rodiny a AFS není nijak právně ukotven, vše je dosud jen na „dobré slovo“.

Studenti přilétají většinou těsně před začátkem školního roku. Na začátku pobytu a dvakrát v průběhu roku pro ně AFS organizuje krátká „soustředění“. V Praze funguje kancelář AFS, která by se měla na požádání snažit pomoci studentům a jejich rodinám při případných nedorozuměních. Kromě toho působí po republice takzvaní dobrovolníci AFS, kteří se mají rovněž snažit studentům a rodinám prospět. Ale jsme lidé různí a často i věková propast mezi host-rodiči a dobrovolníky, rekrutujícími se zhusta z bývalých exchange studentů právě se z výměnného programu navrátivších, přináší mnohá nedorozumění.

Pracovníci kanceláře se zhruba po 2 - 3 letech obměňují, jsou to vesměs mladí lidé na prahu profesionálního života, což se také odráží na způsobu organizace činnosti AFS, kdy entuziasmus ne vždy plně může nahradit těžko získanou zkušenost. Tedy co se české větve AFS týče, v zahraničí jsem se setkala i s jinými modely.

Druhou slabinou je škola. Studenti zde v rámci programu navštěvují střední školu, která je v místě bydliště rodiny k dispozici a je ochotna studenta přijmout. Pochopitelně nejde o nějaké velké „povzdělání“ studenta – spíš o učení jazyka, navázání vztahů s českými studenty a udržení pravidelných školních návyků. Zahraniční studenti často dostávají vlastní samostatné úkoly, nemusí být známkováni. Docházka na českou střední školu je základní podmínkou programu, ovšem podmínkou často narušovanou vlastními akcemi AFS dobrovolníků.

Těžko se někdy ubránit pocitu „rozvedené matky“ – rodinám připadnou běžné nudné a pracné povinnosti a řád = škola, špinavé prádlo, stýskání po domově, zatímco AFS je nápaditý víkendový „tatínek“, který umí bavit a nevyžaduje příchod do 22:00 (tatínkové mi doufám to klišátko prominou), kterýžto privilegovaný přistup se někdy nemusí líbit ani vlastním dětem host-rodiny.

Jako velký problém vnímám v posledních letech paradoxně internet. Když u nás byla Chelsea, v sudé neděle volal tatínek, v liché maminka, občas jsme poslali mail. Letos už je v Česku několik dětí, které žijí vlastně jen ICQ život– nehledají české kamarády, těžko se sžívají s českou rodinou.

Jezdí sem v podstatě dva typy dětí – hodně dobré a dost nedobré, utíkající často před sebou samými. Někdo si Česko opravdu vybral sám, někomu bylo vybráno z původních 3 - 5 vybraných zemí. Nemá to velký vliv na celkovou spokojenost. Rodinu si vybrat nemohou, naopak rodina si vybírá studenta. Rodiny znám od poměrně skromně žijících až po velmi dobře situované – opět, toto není v korelaci s výslednou spokojeností zúčastněných ze společného roku.

Nedávno se mě jeden kolega ptal, proč to dělám. Docela mi trvalo, než jsem si srovnala, že záměrů je víc – jednak jsem soužitím s Chelsea opravdu musela zlomit svou nechuť a strach z angličtiny (nemohla jsem se na nic vymluvit ani utéct – student je pořád ještě dítě, které mě potřebovalo). Jednak jsem si jistá, že jeden v Čechách dobře socializovaný mladý člověk, který to tu zná a má to tu rád, může být o moc užitečnější než vysloužilí politici na diplomatických postech. Taky máme nové členy rodiny, které máme rádi. Zvláštní odměnou pro mě bylo první setkání s Chelseiným tatínkem – pánem v letech mých rodičů, který si uvědomoval, že tohle jsou ti lidé, kteří se rok dobře starali o jeho princeznu. Máme teď „příbuzné“ v několika zemích světa. A taky až jednou budeme mít koho do světa poslat, víme, že má ve světě „tetičky“, které přesně vědí, jak Češi myslí, a jak bych si já přála, aby byl vychováván.

Autor: Lída a Honza Wallovi
Sdílet

Komentáře

Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 3/2017 (červen) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 3/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .