Podzimní celostátní setkání Mensy v Ústí nad Labem

aneb elegie o mé první a poslední zkušenosti s bydlením na internátu
Setkání ve mně zanechalo spoustu hezkých zážitků, pokud bych však měl volit jeden, o kterém bych rád napsal, vybírám střípek, který možná není až tak podstatný, ale v mé šedé kůře mozkové zanechal opravdu hlubokou rýhu.

Ač jsem studoval rád a dlouho, nikdy jsem neměl tu čest s českými kolejemi nebo institucemi jim podobnými. Vyprávění svých spolužáků o lítých kolejbábách jsem zařazoval do kategorie báchorek o dracích a saních. Má jediná konfliktní interakce s personálem kolejí tak nastala, když mi správce v německém Ulmu strčil za stěrač lísteček, že mám v rámci zachování pořádku parkovat auto předkem k plotu.

Na setkání do Ústí jsem proto vyrážel zcela nepoznamenán systémem školního bydlení. První zkušenost byla velice milá – ihned po příjezdu do Domova mládeže střední průmyslové školy stavební a střední odborné školy stavební a technické se mne ujala milá a příjemná paní a téměř za ruku mne odvedla k výtahu, vyvezla do devátého patra a uvedla na pokoj. Nebydlel jsem tam sám, v rámci efektivity využití postelí jsem byl začleněn do rodiny Pytelů z Pravlova (internát měla Mensa celý pro sebe, protože byly prázdniny). Vše se zdálo být krásné. Stěny se skvěly novou malbou, koupelna byla sice skromná, ale krásně čistá, výhled z okna úchvatný a postel měkká akorát. Kdyby již nebyla tma, údolí, ve kterém město Ústí leží, by jistě překlenula dvojitá duha jako při narození Kim Ir Sena (alespoň tak praví oficiální mytologie Korejské strany práce).

První zádrhel však nastal ihned cestou do jídelny. Výtah byl evidentně pečlivě vyladěn na to, aby v něm dětičky nepáchaly neplechu. Stačilo se proto jen mírně pohnout a okamžitě se s bzučením zastavil. Pokud v něm jel jen jeden člověk a stál víceméně uprostřed, vše bylo v pořádku, mohl i dýchat. Při snaze přepravit více osob, neřkuli tabulkových 6, byla jízda komplikovanější. Už nástup si žádal pečlivého rozmístění lehkých a těžkých rovnoměrně po celé ploše výtahu. Bylo třeba nejen optimalizovat pořadí tak, aby se lidé ve své cílové stanici protáhli ven, ale i vhodně střídat vyzáblé s otylými, aby bylo dosaženo rovnoměrného zatížení. Za jízdy pak bylo lepší vůbec nedýchat, neb sebemenší pohnutí nebo dotknutí se stěny mohlo skončit zlověstným bzučením. Samotné bzučení mělo, krom zastavení výtahu, ještě jeden záludný efekt – výtah zapomněl, kam jede. Takže stačilo, aby někdo v kabině nevydržel a nadechl se, načež výtah začal bzučet a kdokoliv z cca 135 lidí čekajících v různých patrech jej mohl přivolat, většinou někam úplně jinam, než si jeho osazenstvo přálo jet. Cesta do vyšších pater se proto blížila loterii nebo možná spíše mši, každý se v tichosti modlil, aby ve zdraví dojel.

Druhý den ráno, to jest ve čtvrtek 26. 10., jsem protřel své oči a dopustil se asi zatím své největší životní chyby. Při odchodu na exkurze jsem odevzdal jedny společné sdílené klíče od pokoje na vrátnici, aniž bych si důkladně prostudoval, jaké že to klíče odevzdávám.

Znaven exkurzemi a obtěžkán nákupem jsem se na téže vrátnici objevil odpoledne a spustil, že bych prosil klíče od pokoje 9-3/3, což bylo číslo, které jsem si ze včerejška nějak matně pamatoval. Paní chvíli hledala a pak odpověděla, že takový pokoj tu vůbec není. OK, tedy prosím klíče od pokoje, na kterém bydlí Tomáš Kubeš. Paní další chvíli hledala v papírech, načež odpověděla, že takový člověk tu nebydlí. Pochopil jsem, že situace začíná být vážná. Poprosil jsem o klíče od pokoje, ve kterém spí Pytelovi. Paní začala opět listovat v papírech a její čelo, už dříve zvrásněné asi jako krajina Grand Canyonu, se dále svrašťovalo. Než však stihla vyřknout další negativní ortel, zasáhla vedle sedící paní a instruovala ji, že hledá ve špatných papírech. Po krátké konzultaci s jiným papírem jsem nafasoval svazek klíčů a po zhodnocení fronty u výtahu vyrazil pěšky do devátého patra (s kartónem minerálek v ruce).

Dveře od buňky (s nápisem Práškový hasicí přístroj) byly odemčené. Dveře od pokoje zamčené. Snažil jsem se do zámku vsunout klíč první, klíč druhý a nakonec i třetí, ale kýžené cvaknutí následované otočením se ne a ne dostavit. Což o to, klíče do zámku šly, ale zámek se ani nepohnul. Zkoušel jsem různé gryfy na řešení zaseklých zámků, otočit jemně, s přítlakem, s přizdvižením, o pár desetin milimetru povytáhnout, jemně zaštěrchat, silně zaštěrchat, potlačit, zasunout rychle, zasunout něžně, ale nic. Ani jeden trik nezabral. Zkusil jsem ještě vedlejší dveře. Ani u těch jsem neuspěl. S pocitem sedláka táhnoucího od nedalekého Chlumce jsem zanechal vody přede dveřmi a s hlavou svěšenou klopýtal devět pater zpět dolů na vrátnici. Tam jsem smutně oznámil, že to není správný klíč, a poprosil o jiný. Scéna s hledáním se opakovala jen s mírnou obměnou.

Bohužel cesta devět pater nahoru a pokus odemknout dveře se taktéž opakoval jen s mírnou obměnou, klíče tentokrát nešly vůbec zasunout. S tváří váženou, maskující stoupající zoufalství, jsem se opět objevil na vrátnici. Tentokrát se mě rovnou ujala druhá paní. Vzala všechny klíče od devátého patra a vyrazila se mnou nahoru.

Cestu výtahem využila ke kratší přednášce na téma, že si zde ubytované děti, z nichž některé jsou i žáky škol praktických (což je v dnešní politicky korektní době název školy zvláštní), pamatují, kde bydlí (bohužel paní evidentně disponuje zvláštní aurou, která jí ve výtahu umožňuje nejen dýchat, ale i mluvit bez zastavení – mluvení i výtahu). Můj odpor vedený po linii, že já si moc dobře pamatuji, kde bydlím, ale nedaří se mi jim sdělit, jaký potřebuji klíč, protože není nikde napsáno, co je to za pokoj, minul rozvášněnou paní asi jako volební průzkumy výsledky ČSSD. Paní mi při výstupu neopomněla zdůraznit, že číslo patra je napsané na zdi, a jala se mi vysvětlovat princip číslování buněk (matematicky by jej šlo popsat asi takto: na náhodně zvolené straně přeskočíme náhodně zvolený počet dveří a další začneme číslovat od jednotky).

Následně mě paní odvedla do buňky na konci chodby, ve které jsem se octl poprvé, odemkla dveře a prohlásila, tady bydlíte. Na to jsem odpověděl, že rozhodně nikoliv. Její tvář se zakabonila asi jako obloha těsně před příchodem hurikánu. Po chvíli hrobového ticha se mě zeptala, zda si pamatuji, kde vlastně bydlím, a zda tam umím dojít. Já jsem odpověděl, že samozřejmě ano a dovedl jsem jí ke „svému pokoji“. Následovala kratší diskuse na téma proč bydlím v tomto pokoji a kdo mě sem ubytoval. Ani tato diskuse nebyla snadná, protože řekněme si to upřímně, jako správný chlap bych poměrně obsáhle dovedl poreferovat na téma, jaký měla včerejší paní výstřih, stručně řečeno kyprý neboli bujný a plný, což jsem však raději taktně zamlčel, čímž jsem se připravil o jedinou informaci, kterou jsem dobře věděl. Dotazy na barvu vlasů, šatů nebo očí jsem proto nemohl zodpovědět. Poté, co ta dnešní paní musela dojít k závěru, že jedná zřejmě s nějakým nesvéprávným retardem, mi několikrát zopakovala číslo 9-1/3, vítězoslavně předala klíče, otočila se na podpatku a odešla.

Kratší esej na téma, že absenci čísla na dveřích pokoje, chybné číslo na dveřích buňky a fakt, že jsem ubytován v jiné buňce, než jaká je zapsána v knize ubytovaných, považuji mírně řečeno za bordel, jsem raději spolkl. Lidé, kteří mě znají, jistě pochopí, že se mi to polykalo asi tak obtížně jako celá borová šiška, ale touha složit hlavu byla v tu chvíli silnější.

Nicméně nebyl ještě všem zážitkům konec. Ač jsem jako správný mensan toužil po tom strávit čtvrteční noc hraním obskurních her, jejichž pravidla si nezadají s Evropskou směrnicí o ochraně osobních údajů, cesta pro minerálku nevhodně vedená kolem hloučku rozjařených mensovních dam, zcela změnila mé plány. Byl jsem totiž odchycen a bylo mi vysvětleno, že bude mnohem lepší, pokud večer strávím tancem a popíjením. Díky tomu, že se ukázalo, že má do pozdních nočních hodin otevřeno v celém městě právě jeden podnik, který není herna nebo zastavárna, odpadla klasická zdlouhavá licitace na téma kam jít a k mé velké úlevě i možnost tančit. Ke cti vybraného podniku nutno říci, že na koktejlech rozhodně nešetřili, a to ani ovocem, ani alkoholem, byly opravdu úžasné a úctyhodné.

Večer měl díky tomu vlastně jen jednu vadu na kráse, paní vrátná nám jasně vysvětlila, že ve dvě hodiny jde spát a uzamyká vstupní dveře. Jako jediná možnost dostat se dovnitř by pak zůstalo pouze okno – ve třetím patře. To nám dalo solidní motivaci vrátit se před večerkou. V jednu jsme proto do sebe kopli poslední rundu na stojáka a dobře naladěni vyrazili zpět. Zatímco při cestě tam někteří úpěli, cestou zpět jsme se jen vesele smáli a nikomu nevadilo, že nás v taxíku jede 11.

Po příjezdu jsme se ihned nahrnuli dovnitř a lidé, kterým někdo celou cestu seděl na hlavě (taxík měl totiž jen 7 míst, z toho dvě dětská, a ještě v něm jel řidič), se jali vášnivě referovat těm ve vrchních vrstvách o tom, jaké to bylo. Ti z vrchních vrstev zase líčili nesmírně plavnou a jemnou jízdu. Inu, bylo o čem mluvit. Když se proto do naší skupinky vmísila vrátná, mysleli jsme si nejprve, že se chce podělit o své zážitky z noční služby. Přes naši bujarou mluvu ji však nebylo slyšet a chvíli proto vypadala jako ryba otevírající ústa na suchu, na rozdíl od ryby však rozhazovala rukama; ryba ruce nemá. Poté, co začala s některými lidmi třást, nám došlo, že má asi něco na srdci. Ano, hrubě se jí nelíbilo, že svým hlukem rušíme jak noční klid, tak její televizi a nařídila nám, že se máme odebrat na pokoje. A tak jsme se rozešli...

Autor: Tomáš Kubeš
Sdílet
Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 2/2018 (duben) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 2/2018
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .