Báječný život po smrti

Kdybyste viděli filmovou adaptaci nepsané biografie Martina Radvanského, asi byste jen těžko uvěřili, že se příběh zakládá na pravdivých událostech. Vášnivý tanec, profesionální vzplanutí a zrada zhrzené ženy, to samo o sobě jako zápletka stačí. Přidejte k tomu ještě nalezený pas, vyhoštění na druhý konec světa a kulinářské umění a dostanete obrázek jednoho sympatického pětačtyřicetiletého mensana. Tedy, téměř – předtím ho musíte oficiálně usmrtit a vzkřísit.

Můžeš nám v krátkosti popsat, jak vypadal tvůj život před odchodem do ciziny?

Vyučil jsem se zámečníkem, čtyři roky s maturitou. Pak jsem šel studovat hydrauliku. Závodně jsem tancoval – tancování bylo můj život. Hlavně proto jsem nastoupil na vejšku, abych nemusel na vojnu, protože jinak bych ztratil dva nejlepší roky života. S partnerkou jsme byli nejmladší pár mezinárodní třídy v Česku, jenže naše partnerství se rozpadlo. Ve stejné době jsem se rozešel s přítelkyní. Bylo to hodně věcí najednou a já se prostě sebral, nikomu nic neřekl a šel jsem.

Šel jsi kam?

Nejdřív jsem jezdil stopem po celé Evropě. Ve Švýcarsku jsem měl kamaráda, bydlel v Lausanne. Na místo jsem ale přijel pozdě v noci a nikdo mi nechtěl zastavit. Stopoval jsem asi šest hodin. Když u mě konečně zabrzdilo první auto, seděl v něm kluk s holkou a ptali se: Kam jedeš? Je pozdě, spíš u nás. To spaní u nich se protáhlo na tři týdny. Jezdili jsme po horách a jednou mě vzali do takové malé hospůdky. Tam jsem se dozvěděl, že je v blízkosti makrobiotické centrum, kde se příští týden pořádá celosvětový kongres, a že potřebují pomoct s organizací. Kdybych náhodou měl čas. Nakonec jsem zůstal tři roky. Asi zjistili, že mám něco v sobě, a nabídli mi práci.

A po dobu těch tří let o tobě vaši neměli žádné zprávy?

Ne, vůbec.

Proč ses neozýval?

Je těžké vžít se do kůže dvacetiletého kluka. Celých těch sedmnáct, osmnáct let jsem na to myslel každý den. Doma jsme neměli ani pevnou linku, chodili jsme přes ulici k sousedům. Nevím, jestli jsem se styděl. A ono se to protahovalo, protahovalo, až to došlo k bodu, ze kterého nebylo návratu. Ten bod nastal, když jsem přijel do Austrálie.


A jak ses v prvé řadě do Austrálie dostal?

Já říkám, že letadlem. Ale pravda je, že mě tam deportovali.

Deportovali?

V tom makrobiotickém centru pracovali lidé z celého světa: Američani, Kanaďani, Francouzi, Španělé … a nikdo neměl pracovní povolení. Dávali nám pouze kapesné jako symbolickou částku, zbytek šel na kredit, za nějž jsme mohli absolvovat tamější kurzy. Někdy jsme si zašli do města na pizzu, protože makrobiotická strava je úplně veganská. Kolegové chodili do taneční školy naproti, tak jsem šel jednou s nimi. A učitel mi říká: Vy už jste někdy tancoval, že jo? Hele, my tady máme holku… No, já to zkrátím. Prostě jsem začal chodit dvakrát týdně, trénovali jsme spolu, jezdili na soutěže a ty jsme většinou vyhrávali. Získávali jsme stále vyšší a vyšší třídu, až chtěla jít studovat do většího města, do lepší taneční školy. Tak jsme jeli do Bernu. Jenže to naštvalo šéfku naší taneční školy. Věděla, že ve Švýcarsku pracuju nelegálně.

Co se stalo?

Jednou nás zastavilo policejní auto, vzali si nás oba dovnitř a: Kde máte doklady? Řekl jsem, že pas mám doma. Strčili mě do cely, vzali mi otisky prstů. Vyzvídali, jak dlouho jsem tady, řekl jsem, že asi rok a půl. Neměl byste být víc jak tři měsíce, pojedete zpátky do Austrálie.

Proč zrovna do Austrálie?

Neměl jsem s sebou žádné doklady, nic, tak jsem jim dal australský pas, který jsem našel. Já nevím, co mi to vjelo do hlavy. Ty se tomu teďka směješ, ale to byla kravina na n-tou.

Čí ten pas byl?

Ten člověk se jmenoval Kurt Hamán. Mluvil jsem s ním jednou, to bylo ještě v Rakousku. Našel jsem ledvinku s pasem, tak jsem zavolal na německou ambasádu. Za chvilku mi zvonil telefon, nějaký Australan: To jsem rád, že jsi našel ten pas. Za čtrnáct dní se pro něj stavím. Tři týdny, čtyři týdny, dva měsíce se nestavil…

Nedalo se té mýlce nějak zabránit?

Je nezajímalo, že jsem Čech! Tady máte australský doklad, jedete do Austrálie.

A odletěl jsi…

V sedm hodin ráno. V šest mě přivezli na letiště, posadili do letadla a já si říkám: Ty idiote, co teďka budeš dělat? Letíš s falešným pasem.

Při letištní kontrole si ničeho divného nevšimli?

Samozřejmě skenovali pas. Hey, that passport has been probably stolen. Odpověděl jsem, že nový pas jsem si nechal u holky v Rakousku, a tak jsem si vzal ten starý, protože tam mám razítka a že mám rád razítka. You can’t have two passports. Na to jsem řekl: Sorry. Asi půl hodiny mě zpovídali: Jak se jmenovala matka za svobodna? Michnová. That’s not what my computer says. Simpson. Rings a bell? Já: Simpson? No. Dívali se na mě jak …

Vezl sis s sebou něco?

Jeden krystal. Já miluju krystaly. A pak takovej malinkej batůžek, do kterýho jsem dal náhradní ponožky. V kapse jsem měl dvacet dolarů.

Muselo to být zvláštní, ocitnout se v Austrálii a bez prostředků.

V Evropě bych stopoval domů, ale odtud? Vážně jsem tehdy uvažoval: V Austrálii jsou velký pouště. Vlezeš do ní, sundáš si šaty, dáš si flašku vodky…


Ale místo toho…

V tom makrobiotickém centru jsem poznal jednu holku, která v Austrálii žila, a ona mě zvala, kdybych náhodou někdy přijel, ať se stavím. Volal jsem jí, ale nezvedala to. Z letiště do Sydney stojí autobus dvanáct dolarů, tak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky. Do centra to bylo daleko, šel jsem asi tři hodiny. Můj první dojem byl: Ty brďo, to je velký město.

Co jsi dělal pak?

Nejdřív jsem si zašel na pivo. Sedl jsem si a trošku popřemýšlel, co dál. A pak jsem šel kolem jedné vitrínky s nápisem „Makrobiotická restaurace hledá kuchaře“. V té restauraci jsem zakotvil, začal jsem škrábat brambory, loupat cibuli a takové věci. O dva týdny později mi dali první plat, tři roky na to jsem tam byl šéfkuchař.

Páni!

Vždycky mi to pálilo a rukama umím celkem dost.

Jak dlouho jsi v té restauraci pracoval?

Asi sedm let.

Po rodině se ti nestýskalo? Pokusil ses je zkontaktovat?

Ani jsem nevěděl, jestli naši žijou a jestli bydlí tam, co bydleli. Nechtěl jsem jim psát dopis, aby je po otevření neklepla pepka. Přes moji zachránkyni v Anglii jsem získal kontakt na svého dobrého kamaráda, kterého jsem neviděl dvacet let. Nakonec jsem se dokopal k tomu, abych mu zavolal. Když to vzal, mluvil, jako bychom se neviděli čtrnáct dní. Že prý to vysonduje. Hnedka volal kamarádce, která tehdy bydlela v Holandsku, a ona za dvě hodiny sedla na autobus a jela k našim. O den později mi volala zpátky, že má pro mě dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva byla, že tatínek umřel, a dobrá, že se na mě všichni těší. Protože můj český pas propadl, šel jsem si vyřídit na ambasádu v Sydney nový. Doložil jsem všechny papíry, kdy jsem byl narozen, kde jsem chodil do školy … Všecko. A oni, že všechno souhlasí kromě toho, že jsem mrtvý.

Jak je to možné?

Naši mi spořili od malička po padesáti korunách. K těm penězům jsem se mohl dostat jedině já, a kdybych si je v pětatřiceti nevybral, propadly by zpátky spořitelně. Rodiče se byli poradit s právníky a ti jim řekli: Jediný způsob, jak je dostat, je prohlásit vašeho syna za mrtvého.

Jak danou situaci řešili?

Nevěřili mi. Kdo ví, kdo to je. To musíme mít nějaké důkazy. Takže fotky, rozbor písma, …, test DNA. Měl jsem záchvaty úzkosti: Všecko, co bylo tolik let vevnitř, najednou vyšlo ven… Za čtyři měsíce dostanu dopis, že musím na testy znova, protože zapomněli vyplnit jeden formulář. Zase další stres! Cestoval jsem tam a zpátky asi dva tisíce kilometrů. Uplynuly tři měsíce, šest měsíců, devět… nic. Po roce a půl potvrdili 99,99% pravděpodobnost, protože v krvi mamky našli nějakou zvláštní látku, která se vyskytuje v jednom ze sta tisíc případů. Já ji mám taky.

Co se dělo dál?

Dali mi pas a pak mi trvalo možná dva měsíce, než jsem se odhodlal odletět domů. Strašně jsem se bál, aby mě nezabásli. Na imigračním mi řekli, že nemají žádné záznamy o mém příjezdu do Austrálie, a ptali se: Jak dlouho jste tady? Čtyři roky. Kdybych řekl, že čtrnáct let, tak by mě asi střelili do hlavy. Venku můj nejlepší kámoš s přítelkyní tři hodiny nervózně čekali, jestli se neozvu, že mají volat právníka. Nakonec mi jedna úřednice říká: Vy chcete odletět? Dobře, tak já vám dám razítko, ale nesmíte se tři roky do Austrálie vrátit.

A vrátíš se ještě někdy?

Rád bych, mám tam spoustu přátel. Bál jsem se, že se na mne budou dívat skrze prsty, ale ne. Všichni zůstali po mém boku a fandili mi.


 Nelituješ někdy?

Každý dělá v životě chyby, já jsem dělal obrovský. Kdybych mohl to rozhodnutí změnit, neváhal bych. Ale nejsem ten typ člověka, který by brečel nad rozlitým mlékem. A bez toho, co jsem prožil, bych nebyl tím, kým jsem teď.

Jak ses dostal do Mensy?

Během sledování hokeje jsem si zběžně udělal on-line test IQ. Měl jsem otevřenou lahvičku vína, už jsem byl skoro u konce. Dívám se na vyhodnocení, sto čtyřicet. Říkám si: To je nějaká blbost, ne? Tak jsem si zašel na oficiální test a tam mi vyšlo něco podobného.

Akcí Mensy se účastníš?

Dlouho jsem se neúčastnil, protože když jsem si přečetl „Večer hraní stolních her a povídání si“, tak jsem si říkal: To bude banda šprtů, co já tam budu dělat? Ale nakonec jsem se teda hecnul a šel na bowling. Nikoho jsem tam neznal, ale hned jsem se seznámil s Káťou, Janou, Tomášem a druhým Tomášem a se všema jsme si hnedka sedli.

Rozhovor má sloužit spíš jako taková ochutnávka. Martin Radvanský uvažuje o sepsání svého příběhu a jeho knižním vydání.

 

Autor: Nicole Rabeka Snová
Sdílet
Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 2/2017 (duben) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 2/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .