Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!

S divadelní improvizací jsem se jako hráč setkal poprvé v roce 2005. Bylo to na víkendovém workshopu, který vedla Míša Puchalková, zakladatelka první improvizační skupiny, která začala pořádat zápasy v improvizaci.

Míša mne pro improvizaci doslova nadchla. Začal jsem pak pravidelně docházet na její tréninky, posléze se stal členem týmu K.O.P.R a zahrál si v několika improvizačních vystoupeních i zápasech Improligy.

Na začátku letošního roku jsem potkal Davida Procházku, bývalého kolegu z impro týmu K.O.P.R. a domluvili jsme se, že založíme vlastní tým. Napadlo mne, že to je aktivita, která by mohla zajímat mnohé Mensany. Oslovil jsme pražskou místní skupinu a zájem předčil očekávání. A tak jsme zorganizovali první vzorový trénink, a pozvali na něj Míšu, jako trenérku.

Na prvním tréninku jsme také založili SIG improvizace (http://www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace/). Tréninky máme na Praze 6 zpravidla v liché pondělky a sudé čtvrtky (lichá/sudá podle čísla týdne v roce), vždy od 18:30 do 21:30. Toto neobvyklé rozložení termínů (Po a Čt) jsme zvolili proto, abychom sladili různorodé časové možnosti zájemců. Tréninky vedeme střídavě s Davidem. David cílí na rozvoj improvizačních dovedností a spolupráci v týmu, já se zaměřuju na základní techniky vystupování na jevišti a dril toho, co se účastníci naučí s Davidem.

Pokud si myslíte, že by vás improvizace mohla zajímat, neváhejte a přijďte si na kterýkoli trénink zahrát. Nevadí, že jste úplní začátečníci nebo že jste na tréninky nedocházeli od začátku. Naopak. Bude to o to zajímavější jak pro vás, tak pro stávající hráče.

Ale dost se suchopárným popisem. Abyste si mohli udělat hlubší představu o tom, co to improvizace je, co není a čím pro vás může být zajímavá, připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první se odehrál mezi Davidem a jeho ženou Janou, ten druhý mezi Míšou a mnou.


Jana & David
Jana Wisingerová - architektka, matka a zvědavá osoba. Vycvičená psychoanalytická psychoterapeutka, vystudovaná teoložka i amatérská divadelnice. V improvizaci našla propojení dosavadních zájmů a hlavně velkou inspiraci pro život.
David Procházka - divadelní pedagog, inženýr ekonomie a hrdý otec. Své zkušenosti získal jako herec, režisér, organizátor a vedoucí v rámci projektů pořádaných spolkem A BASTA! o. s., jako člen Čojč Land Ansámblu a jako člen divadelních improvizačních skupin O.T.I.S.K. a K.O.P.R.

David: Co se ti líbí na improvizaci?

Jana: Nejvíc se mi líbí, jak je improvizace provázaná s normálním životem. Že ty samé principy platí v obojím. Že přináší výsledky, když myšlenku druhého rozvíjíš, a ne ji utneš (princip “ano a”), že chyba je brána jako něco vítaného, jako inspirace.

David: Ano, improvizátor je člověk, který reaguje na to, co se děje tady a teď a bere zpátky do hry vše, co se už stalo. Nesmí se věnovat budoucnosti. Je v tom spontánnost a živost. To zajímavé se vytváří interakcí, nemusíš si sama lámat hlavu s tím, co vznikne, protože “jen” reaguješ na nápady od spoluhráčů.

David: Mně se taky líbí princip v improvizaci, že když něco zvládneš zahrát jednou, tak to máš zkusit znovu a jinak. Ne lépe, protože to v tu chvíli lépe nejde, ale jinak. To mi přijde, že tě posouvá. Vede to k tomu, že nemáš strach udělat chybu a riskuješ. A navíc, ty si hraješ a přitom můžeš rozvíjet role, které ti v běžném životě nejdou nebo jsou pro tebe třeba stresující.

Jana: Další věc, která mi sedí: Improvizace není o silných osobnostech. Nejde o to, aby jeden byl super talentovaný a ostatní mu nahrávali, ale o souhru, souznění všech zúčastněných. Není to všechno jenom na tobě, ale „to super“ vzniká souhrou. Nikdo to nemůže sám zařídit. Učí tě to vnímat okolí.

David: A co Johnstone? (Keith Johnstone - zakladatel moderního improvizačního divadla) To je silná osobnost a trenér.

Jana: Pamatuješ, jak Johnstone v tom videu na YouTubu (Don't do your best) říká, že do svého divadla nechce herecké hvězdy, protože nechce, aby tam někdo zářil? Ale jo, silná osobnost jo, ale ne silný ego. Silná osobnost ve smyslu, že je dost sebevědomý, aby nemusel hrát na sebe.

David: Víš, co Johnstone taky někde říká? Že je to jako v životě, hraješ buď submisivní nebo dominantní roli, ale on tomu říká statusy, protože podle jeho slov BDSM není jeho svět. :)

Jana: A v improvizaci fungují statusy tedy jak?

David: Status se dá vysvětlit na hře kočky a myši. Myš má nízký status a kočka vysoký. Na jeviště přicházím s nějakým statusem, abych dal ostatním impuls, jak se mnou mají zacházet. A druzí hráči si pak vyberou, jestli budou hrát s nižším nebo vyšším statusem. A když se daří, tak se ty statusy můžou proměňovat, vzniká jakási houpačka, která rozvíjí hru, dává jí dynamiku a baví diváky.

Jana: Jo, a zas mi přijde super, že si ty statusové hry můžeš díky improvizaci uvědomit a vyzkoušet, protože stejně tak se dá se statusem zacházet v normálním životě. Můžeš se pohybovat volně s různým statusem, když tě někdo tlačí do nějaké pozice, tak si můžeš dovolit si s tím pohrát, přejít do jiné polohy, nezůstávat v pozici, která ti není příjemná. Improvizace dává svobodu.

David: Johnstone tomu říká statusová houpačka. Proměnou statusu, jeho snižováním nebo zvyšováním, vzniká napětí. Dokud k té výměně dochází, hra pokračuje. Když přestane být jasné, kdo má jaký status, tak se hra stává nepřehlednou a končí. Může být zajímavé hrát vysoké nebo naopak nízké statusy, ale to nakonec vede buď ke křiku nebo k mlčení. Aby napětí vydrželo co nejdéle (a taky aby vzniklo “flow”), tak by improvizátoři měli zkoušet přijímat nabídky od spoluhráčů a reagovat na ně s co možná nejmenšími postupnými změnami statusu.

Jana: No ale to, že hra hezky plyne, nevzniká jen z proměny statusu, ne?

David: To určitě ne. Je to jeden z nástrojů. Zásadní je schopnost vyladit se se spoluhráči. Flow vzniká vytvořením si vztahů se spoluhráči.

Jana: To ale nakonec potvrzuje tu potřebu sbližování statusů. Snažíš se k tomu druhému přiblížit.

David: To naladění se na sebe navzájem vychází z nabídky a z čitelnosti, z toho, že se nechováš jako egoista, že se primárně nesnažíš být originální, že netlačíš příběh někam, kam chceš jen ty. Že nabízíš ostatním podněty, které oni mohou využít (necháváš je zářit), ale ty podněty nejsou vyumělkované. Vaříš z toho, co je kolem tebe.

Jana: Ještě jedna věc se mi děsně líbí. Vyzkoušela jsem si v impru, že když jsem vůbec nevěděla jak dál, nic mě nenapadalo atd., tak jsem v tom musela vydržet, v té nejistotě a nevědění, a ono se to za nějakou chvíli pohnulo.

David: Ano, nebát se a neblokovat se tím, že nevíš kudy dál, nebo že bys třeba mohla udělat chybu.

Jana: Já si uvědomila, že nemusím nic tlačit, že to nějak přijde a že na to nejsem sama.

David: No právě, když nevíš, kam dál, tak je tam parťák, který tě nechá zářit a nahraje ti. Prostě stačí vnímat jeho nabídku – ať už verbální, tělesnou, gestem či náznakem prostředí.

Jana: Já jsem kolikrát v životě utekla ze situace, kdy jsem měla pocit, že mi to nejde, že nevím, jak dál, jak to dopadne, co mám říct... A tohle byl pro mě úplně transformační zážitek. Že mám počkat, vydržet a mít odvahu nechat se tou situací zavést někam, kam bych se sama nepodívala.

David: Ty musíš pracovat s přítomností, s tím, co je a co bylo, ale nesmíš předjímat, co bude dál. A nesmíš se bát chyb. Improvizace obnáší vysoký risk, ale přináší pro život zisk.

Míša & Mirek
Míša Puchalková – zakladatelka první improvizační skupiny PRA.L.I.NY, trenérka improvizace & aplikované improvizace, lektorka a průvodce osobním rozvojem a sebepoznáním, koučka a terapeutka. Vede pravidelné sobotní kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a od září otevírá první a poslední pondělky v měsíci improvizační tréninky pro dospělé inspirované knihou Visual Improv Guide.
http://www.impromia.com
Mirek Charvát – konstruktér, IT vývojář, designer - muž mnoha zájmů a dovedností. Bývalý instruktor Prázdninové školy Lipnice, bývalý člen improvizačních skupin Kopřivy a K.O.P.R., příležitostný divadelník a koordinátor SIGu improvizace.

Mirek: Míšo, vyprávěla jsi mi, že s divadelní improvizací jsi přišla poprvé do styku ve Francii.

Míša: Ano. Chodila jsem v Marseille rok na tréninky. Byla jsem tenkrát naprostý začátečník. Po návratu do Čech jsem pak chtěla naskočit do nějaké místní impro skupiny. Jenže u nás v té době nic takového neexistovalo. Tak jsem se rozhodla improvizační tým založit. Oslovila jsem spolužáky z peďáku a založili jsme tým PRA.L.I.NY (PRA.žská L.iga v I.mprovizaci NY.ní) Začali jsme v září 2000 a hned v prosinci jsme uspořádali první impro zápas v Čechách.

Mirek: To je přímo raketový start...

Míša: Bylo to hodně rychlé - proti všem zásadám, které jsem se učila ve Francii. Ale byli jsme velmi nadšení, moc jsme chtěli hrát a ukázat ostatním, oč v “improvizačních zápasech” vlastně jde. Ono je to i natočené. A je to něco strašného. Na to se nedá dívat. My jsme přitom na jevišti měli tak luxusní pocity a diváci, co to viděli poprvé, vlastně taky... ale byl to děs, když to vidím teď, vůbec jsme se neposlouchali :)))

Mirek: Naštěstí to nikoho neodradilo. Takže tehdy jste založili Improligu?

Míša: Víš co, ty říkáš improliga, ale to jsme tak pojmenovali až dodatečně. Vlastně proto, že ve Francii se tomu říká liga (La Ligue d’Improvisation). A ta frankofonní větev, quebecká, kanadská, jejich nápad jsem přinesla do Čech. Třeba v USA nebo Anglii to tak postavené není – myslím jako liga. U nás se často každé improvizaci říká improliga, ale je to mylné. "Improliga" (https://improliga.cz/) sdružuje improvizátory, kteří primárně zakládají impro týmy nebo hrají a trénují improvizaci, aby si pak mohli s kolegy zahrát tzv. zápas/match (https://improliga.cz/zapas-v-divadelni-improvizaci/). Improliga taky pořádá worshopy a každoroční úžasný festival Improtřesk (https://improtresk.cz/cs/).
Pečuje o osvětu a kulturu improvizace.

Mirek: Co vlastně improvizace představuje pro Tebe osobně, Míšo?

Míša: Improvizace je moje láska. Je to můj život. Věřím jí. Je to napojení. Absolutní přijetí. To, když se podaří dobrá improvizace, což vůbec neznamená jenom vlastní příběh, ale když celá skupina jede na společné vlně, je nepojmenovatelné. Když si spolu dobře zahrajeme, už nebudeme mít nikdy stejný vztah, jako před tím. Náš vztah se změní. Zažili jsme hluboké souznění.

Mirek: Dobře, ale jaký rozdíl je třeba proti tomu, když se lidé sejdou kolem táboráku a zazpívají si spolu? To je přeci také souznění – a nejen v melodii.

Míša: To je dobrá otázka. Ale ten zážitek není tak hluboký, jako u impra. U táboráku se nevystavujeme žádnému riziku. Tam jsme sice spolu, naladíme se na sebe navzájem. Ale kdo nezpívá, ten nezpívá, kdo se nezapojí, ten se nezapojí. Můžeš jen pozorovat. V impru, když se nezapojíš, tak to prostě nefunguje. V impru to funguje tak, že já spoléhám na tebe, ty se spoléháš na mě a jdeme spolu do rizika, že se nám to nepovede, to napojení. Není tu žádná předem daná písnička. Ani ty, ani já, nevíme dopředu o čem to bude. A aby se nám to povedlo, je nutné, aby mezi námi byla vzájemná důvěra. U táboráku nepotřebuješ mít takovou důvěru k lidem, se kterými si zazpíváš.

Mirek: Takže při improvizaci člověk prostě musí jít se svou kůží na trh a spolehnout se na své spoluhráče, že ho v tom nenechají samotného. Míšo, dá se to souznění zažít i na trénincích improvizace? Nebo se to dá zažít jen při veřejném vystoupení na jevišti?

Míša: Jestli se to dá zažít i na tréninku? Rozhodně. Hned na prvním. Vůbec není nutné vystupovat na jevišti. Mimochodem, podle mě je dobré, když hráči trénují nějakou dobu, než je to koukatelné pro diváky. Já si dokonce myslím, že vystupování na veřejnosti není pro každého. Ale ty tréninky, ty jsou pro každého určitě.

Mirek: No, ale jak se díváš na věkové omezení hráčů impra? Mensa má, podle mého skvělou zásadu, že vše musí být přístupné všem. Nikdo nemá právo bránit komukoli v účasti. Přesto pro účast na tréniku uvádím doporučený věk 18+, aby zájemcům bylo předem jasné, že to není koncipované pro děti, nebo rodiče s dětmi.

Míša: Mám zkušenost, že skupina zvládne 1-2 účastníky, kteří jsou v jiné věkové kategorii (příklad 30+ a jeden dva teenageři). Když je mix větší, svádí to k vedení po povrchu, a ani jedna věková kategorie nedostane, co potřebuje. Hodně je to vidět na dětech, které také trénuji. Sama vedu jednou měsíčně skupiny Rodičů a dětí a rozdělili jsme to na dvě skupiny: 6-10 let a 10-15+. Mám pocit, že od 15 let nahoru už to není až tak výrazný rozdíl. Takže 18+ vnímám jako rozumné doporučení, které bych nebrala úplně striktně. Jde jen o to, jak se v tom budou cítit sami účastníci.

Mirek: A jak dlouho by podle Tebe měl trénink před prvním veřejným vystoupením trvat?

Míša: Minimálně rok. Impro - divadlo je komplexní věc. A my jsme amatéři. Na to nezpomínejme. Než jde hráč na jeviště, potřebuje se kromě zásad improvizace naučit alespoň základní principy vystupování na jevišti. Mám na mysli jak být slyšet a vidět. Vědomá práce s tělem, hlasem, příběhem, statusové hry. To vše odčerpává pozornost od spoluhráčů a to je pro začátečníky samozřejmě těžké si to vše najednou uhlídat. I pro zkušené improvizátory!

Mirek: To chápu. Dodnes si ze svých začátků pamatuju, jak jsi na mne přes celou louku křičela: “Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!” A zásadně to změnilo můj pohled na všechno, co jsem potom dělal. Nehrát, ale být. Dobře, takže i improvizace má nějaké zásady, nějaká pravidla? Pamatuju se, že když jsem v impru začínal, převládal názor, že improvizace musí jít úplně od srdce, bez jakékoli domluvy, mantinelů a podobně.

Míša: To v podstatě ano. Přesto musím říci, ze zpětného pohledu, že jsme to tenkrát nevzali za ideální konec. Především jsme se totiž učili tzv. kategorie (pozn.: disciplíny - formy krátkých improvizačních her pro jeviště, pro zápas v improvizaci – každý tým je zná stejně a díky tomu si můžeme společně zahrát s různými týmy po celém světě v podstatě – princip impro zápasů) například: western, sci-fi, prskavka, dabbing, radio, toaster... Týmy tady tak vznikaly rychle a rychle šly taky na jeviště. Někdy neznali do hloubky ani základní principy, teorii, neměli natrénováno.

Mirek: A to se už se naštěstí změnilo, že?

Míša se natáhla pro tašku a vytáhla z ní knihu “The Visual Improv Guide“ (http://www.visualimprovguide.com/).

Míša: To je jedna z mnoha publikací, které mají a měli improvizátoři v zahraničí k dispozici (i když tahle vyšla letos :). My bohužel ne – tenkrát. Dnes už máme. Tady třeba připravili 50 tipů pro lepší impro scénu, například: “Neptej se, řekni to, co vidíš/cítíš”, “Přilévej do ohně, dovol vědomě situaci, aby gradovala (statusy)”, “Je lepší, když se postavy už znají a my můžeme navázat na jejich vztah”, “Vybuduj co nejdřív platformu: Kdo jsme/Kde jsme/Jaký je mezi námi vztah”, “Nech druhého zazářit”.

Mirek: Hm, tak přesně tohle jsem před lety potřeboval. Už tenkrát jsme nějaké takové zásady trénovali, ale bylo jich podstatně méně. Nanejvýš pět. Ve zbytku jsme dělali skoro pravý opak, jak to tak vidím.

Míša: No, ona jde řada zásad proti přirozenosti. V normálním světě se snažímě věci spíš nehrotit, nesouhlasíme s každou ptákovinou, co o nás druhý řekne a podobně. V impru to naopak vezmeš do hry a rozvíjíš. Tenkrát jsme si to sice uvědomovali také, ale konkrétní způsoby jsme teprve hledali.

Mirek: Také jsme pořád kladli důraz na vymýšlení příběhu. A podle mého jsme mezi sebou zbytečně soutěžili, kdo přijde s lepším nápadem, kdo vymyslí lepší gag.

Míša: To je, podle mě, zásadní chyba. Jsem přesvědčená, že impro vůbec není o vymýšlení. Snažit se vymýšlet, to je průšvih. Máš tam parťáka, tak na něj reaguj. A slovesa impra jsou: napoj se, všímej si, vem to do hry, rozvíjej.

Mirek: Hm, tak to je celkem kontroverzní téma pro Mensany, když se mají snažit nemyslet.

Míša: Ne ne, myšlení je báječná věc. Potřebujeme myslet. Ale ne “vymýšlet”. Když něco sám začneš vymýšlet, tak se chtě nechtě odpojíš od ostatních a následně jim své nápady začneš nutit. V impru jde o pravý opak. Tam je potřeba, aby se lidé na sebe co nejvíc napojili. Učí se hledat inspiraci jeden v druhém a v situaci, která jim vzniká pod rukama. A ve výsledku je to pak vlastně svým způsobem úlevné. Odpovědnost za příběh neleží jen na mně. Nemusím nic vymýšlet, mohu si odpočinout a jen reagovat na druhého. Jsme na to dva. A příběh už tam vlastně je. Jde jen o to si ho všimnout.

Autor: Mirek Charvát
Sdílet
Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 4/2018 (srpen) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 4/2018
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .