Tomáš Kubeš: Žijeme v úžasné době

S šéfredaktorem časopisu Mensa jsem si povídala nejen o jeho mensovních aktivitách, ale také o jeho pracovním uplatnění v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN), o cestě na Island a do Nepálu, IT a umělé inteligenci.

Jak dlouho jsi šéfredaktorem časopisu Mensa?

Šéfredaktorem jsem byl jmenován v listopadu 2006 poté, co časopis rok téměř nevycházel, první číslo pod mým vedením vyšlo v lednu 2007 a tištěné jej opět dostal každý člen Mensy. Cílem bylo sesbírat a představit všechno, co se v Mense děje, a připomenout lidem, jaké organizace jsou členy.

Časopis začal vycházet přibližně kdy?

Začal vycházet jako věstník nultým číslem v dubnu 1990. Další číslo vyšlo v říjnu a obsahovalo návrh stanov. Poměrně rychle se však rozrostl v košaté diskusní a často nesourodé fórum.

Podobné fórum, jakým disponuje intranet Mensy?

Časopis obsahoval dopisy a názory, na které čtenáři mezi jednotlivými čísly reagovali, navzájem argumentovali, popřípadě vyjadřovali svůj nesouhlas. Tento způsob komunikace se dnes v plné míře přesunul na intranet.

Z té doby pochází zvyk uvádět kontakt pisatele pod článek?

V té době e-maily nebyly, všechny reakce byly tištěné. Stačilo však řádově 10–12 let a kultura se natolik proměnila, že s reakcemi na články se setkáváme spíš výjimečně. Redakce oslovuje čtenáře, avšak komunikace je jednostranná. Snažili jsme se sice, aby byl časopis iniciátorem diskusí na Facebooku nebo retweetování na Twitteru, ale zatím se nám nedařilo, a proto doufám v někoho nového, kdo s takovými věcmi má víc zkušeností.

Myslíš si ale, že časopis splňuje to, co splňovat má?

To „má“ každý vnímá trochu jinak. Vizi jsme diskutovali v Radě Mensy, ale oficiální poslání časopisu ve stanovách ani v jiném dokumentu kodifikováno nebylo. Podle mě má časopis postihovat šíři Mensy, aby i lidem, kteří nejsou aktivními členy, dal rámcovou představu, co všechno organizace dělá a s čím vším se v ní může setkat, a to s ohledem na extrémně různorodé zájmy členů.

Navrhoval jsi, že by lidem do schránek docházel newsletter.

Dvouměsíčník není praktické médium pro věci, které vyžadují bezprostřední reakci. Proto jsme zvažovali, že bychom časopis doplnili o čtrnáctidenní elektronické shrnutí, seznam pozvánek a aktualit.

Jakým dalším směrem by se časopis měl vyvíjet?

S papírem toho člověk mnoho nového asi nevymyslí, jsme limitováni pracností přípravy, prodlevou při tisku a náklady – polovina ceny časopisu je poštovné, druhá polovina tisk. Nedá se na to naroubovat něco významně jiného. Budoucnost proto vidím především v rozšiřování komunikačních kanálů se členy o další média.

Co se změnilo tvým nástupem do pozice šéfredaktora?

Po roce 2000 dostali členové možnost odhlásit odběr papírového časopisu s tím, že jej budou dostávat elektronicky. Reálně ale elektronický časopis nikdo nečetl, a tak ani netušil, že do něj má přispívat. Přestal tedy vycházet, protože nebylo co v něm otisknout. Od roku 2007 bylo proto předplatné časopisu vázáno na zaplacení členského příspěvku a lidé ztratili možnost se z jeho odběru odhlásit – tím se podařilo časopis vzkřísit. Těší mě, že nyní časopis lidé opět rádi čtou, těší se na něj, chtějí do něj přispívat a pomáhají s jeho přípravou. Myslím si, že vznikl tým lidí, který jej umí dělat opravdu moc hezky a profesionálně.

Svěřil ses mi, že z této pozice odcházíš. Budeš se ještě nějak na tvorbě časopisu podílet?

Nechci od časopisu utéct. Nemyslím si ale, že bych časopis dokázal posouvat dál. Když dám prostor někomu dalšímu, může rozběhnout věci, které já nedokázal chytit za správný konec. Nechci se ale stáhnout úplně, bude hodně záležet na tom, kdo bude šéfredaktora časopisu dělat po mně a zdali bude stát o kooperativní činnost, či nikoliv. Také bych rád sám něco napsal, jako šéfredaktor jsem do časopisu téměř nepřispíval.

Co bys do časopisu psal? Jaká je tvá oblíbená rubrika?

Baví mě veselé příběhy, především „reakce na akce“ ve stylu talkshow aneb Pojďme si spolu sednout ke stolu a já vám povím nějakou historku z natáčení. Na většinu akcí chodíme proto, že je tam zábava, a tu má zprostředkovávat i článek. Pak bych chtěl, aby u každého článku nezavedeného autora byl jeho medailonek. Věřím, že časopis by měl být koláží různých názorů a životních příběhů, která by měla přiblížit, s kým vším se můžete v Mense setkat.

Kterých mensovních akcí se nejvíc účastníš?

V poslední době se účastním hlavně volnočasových aktivit. S příchodem rodiny Sedláčkových a Zdeňka Faláře se významně zvýšil počet společenských akcí v Praze, a jelikož bydlím sám a většinou se mi nechce vařit, tak rád spojím příjemné s nezbytným a chodím s Mensou stolovat.

Co do toho spadá? Snídaně, brunche, …?

Ano, a večeře. Díky Mense mám aspoň jednou týdně k večeři teplé jídlo. (smích)

Kolik se vás takhle schází? Musí o sobě lidé dávat vědět předem?

Na pravidelných akcích to potřeba není, máme pro sebe rezervovaný celý stůl nebo salonek, ale u těch novějších chceme, aby se lidé přihlašovali. Na snídani někdy přijde pět, někdy dvanáct lidí, a když se pár lidí krčí u největšího stolu v kavárně, číšníci se nás snaží vyhnat očima.

Jestli to není tím, že se scházíte tak brzo ráno…

Na vstávání je to náročné, pro mě osobně je to výzva, ale má to praktický důvod: zaprvé tak od půl deváté si není kde sednout a zadruhé, kdo potřebuje jít do práce, tak má reálnou šanci, když v osm začne, že v devět skončí.

Odkdy jsi v Mense?

Od ledna 2002, vstoupil jsem, když mi bylo devatenáct let. Kamarádce jsem se svěřil, že bych rád poznal nějakou slečnu, k čemuž jsem vzhledem ke studiu na ČVUT FEL neměl dobrou příležitost. Když jsem se jí takhle svěřil už poněkolikáté, přestalo ji bavit mě poslouchat a poslala mě za psycholožkou. O té nevím, jestli ji bavilo mě poslouchat, ale byla za to placená, a tak mě poslouchala. Zhodnotila, že abych někoho poznal, musím se nejdřív pohybovat v místech, kde se slečny vyskytují. Na FELu to těžko bude, na kroužku programování a modelářství také ne a ani při sportech jako ježdění na kole nebo plavání to nepůjde dobře. Chvíli přemýšlela a nakonec prohlásila, že nejsnazší bude přihlásit se do Mensy.

A když ses dostal do Mensy, podle čeho sis vybíral akce, na které chodit?

Tehdy se toho v Praze zas tolik nedálo, chodil jsem na většinu akcí, co byly v mém dosahu. Místní skupina se setkávala jednou do měsíce, navštěvoval jsem také filmový klub. Atmosféra, co se týče otevřenosti, byla stejně úžasná jako dnes.

Co všechno jsi studoval?

Po střední jsem nastoupil na ČVUT FEL, tu školu vystudoval i můj otec, a že jsem tíhnul k počítačům, byla to jasná volba. Přijali mě bez přijímaček jen na základě vysvědčení. Už tehdy mi ale přišlo, že rozumět počítačům je sice super, ale že počítače tu nejsou pro počítače samy, ale že většinou řeší, co řeší podniky, které pak ty počítače potřebují. Bokem jsem tedy začal studovat ekonomku. Že se mi ji podařilo dostudovat celou, za to vděčím studijní referentce. Když jsem po bakaláři šel na studijní oddělení s rozhodnutím ukončit studium, prohlásila, že by to byla škoda a že by bylo lepší studium jen přerušit a zamyslet se nad tím. Protože jsem ji měl rád, nechal jsem se překecat. Za rok jsem dodělal inženýra na FELu a nevěděl coby, a tak jsem nadšeně nastoupil zpět na ekonomku a dodělal inženýra i tam.

Doufám, že tvá studijní referentka bude tento rozhovor číst.

Se studijními referentkami jsem měl vždy dobrý vztah, měl jsem je rád, ony mě měly taky rády, protože jsem věděl, že milují čokoládu. Díky tomu, že jsem jim nosil čokolády, byl můj vztah se studijním oddělením velmi pozitivní.

A během studií ses podíval na Island?

Island sice není v EU, ale v rámci nějakého programu tam studenti mohli jezdit podobně jako na Erasmus – funkčně to bylo stejné, jen víc papírování. Že jsem byl vyslán od VŠE, musel jsem si zvolit předměty z managementu a ekonomie. Jenže jsem tam byl zrovna na podzim 2008, což je rok, kdy Island jako první zemi srazila ekonomická krize. Islanďani si ze mě dělali srandu, že jsem přišel ekonomii studovat ke skutečným expertům. Krizi ale prožívali úplně jinak, ten stoický klid, s jakým přijali, že přišli o většinu úspor a potraviny budou dvakrát tak dražší, byl naprosto neuvěřitelný. Jsou zvyklí, že občas vybouchne sopka nebo všechno smete lavina, a nějaká ekonomická krize, která nikoho nezabila, nic neznamená.

Byl jsi přímo v Reykjavíku?

Nechtěl jsem do Reykjavíku, ale reálně, pokud jsem v dané době nechtěl zrovna studovat rybolov, jsem neměl jinou možnost. Když jsem pak školu ukončoval, tak mi oznámili, že jsem podle jejich regulí měl platit školné, ale protože mi to neřekli dopředu, tak ho po mně nebudou zpětně chtít.

Kdy jsi studia zakončil docela?

V polovině roku 2009, ale to už jsem pracoval v CERNu a jen po večerech dopisoval diplomovou práci. Předměty jsem všechny zvládl v prvním roce ještě před odjezdem na Island.

A jak ses dostal do CERNu?

Na podzim 2004 jsem si uvědomil, že dostuduji FEL a nastoupím do práce. Přišlo mi, že je to pěkně nudná vyhlídka. Načež jsem vlezl na stránky ČVUT a zjistil, že jsem propásl uzávěrky na erasmácké pobyty pro příští rok. Ale psali tam cosi o letní škole v CERNu. Říkal jsem si: CERN, to už jsem někde slyšel, tak se přihlásím aspoň tam. Je úžasná věc dostat se do takového programu náhodou, zvlášť když jsem posléze zjistil, že žádné uzávěrky nepominuly, že přes FEL se můžu na Erasmus stále ještě přihlásit, a tak jsem udělal i to. V CERNu jsem byl pak ještě jednou na stáži a potkal tam kamaráda, díky kterému jsem se dostal do Fyzikálního ústavu AV ČR a odtamtud opět do CERNu na regulérní dlouhodobou práci. V CERNu hledali někoho, kdo je profesionál v IT, ale zároveň je zaměstnán nějakým fyzikálním institutem, což poměrně dost zúžilo nabídku kandidátů.

Na co nejradši z toho období vzpomínáš?

Úplně nejradši na úžasné lidi, kteří dělají práci, pro kterou si myslí, že byli zrozeni. Žijí svůj sen a snaží se mu dát všechno. To nadšení tu organizaci prostupuje. Nadto je CERN ve městě, které je ze všech stran obklopeno horama, a já hory miluju.

Proč jsi po těch třech letech odcházel?

V CERNu bych se dál už jen zašíval. Na vyšší a skutečně zajímavá místa v IT byl velký převis zájemců, takže šance, že by tam člověk dělal něco opravdu pokrokového, nebyla moc velká. Přihlásil jsem se k doktorskému studiu na amerických univerzitách, ale že jsem se hlásil jen na ty nejlepší, tak jsem nebyl přijat.

Kam tě to táhlo potom?

Můj život byl v tu chvíli otevřený, ukončil jsem práci, rozešla se se mnou přítelkyně, a tak jsem přemýšlel, co s načatým životem. Po vzoru kamaráda jsem se vydal do Nepálu, ale zatímco tam on vymyslel, co s načatým životem, já tam vymyslel akorát populární „Převážně nevážnou přednášku o tom, jak se seznámit“ – takže místo toho, abych si tam srovnal vlastní život, jsem akorát přemýšlel o blbostech.

Ještě přednášíš?

Teď už jsem dlouho nepřednášel, protože jsem nebyl v Nepálu, a tím pádem jsem nevymyslel žádnou další. Ale věřím, že někteří zapomněli a vstoupili nějací další, takže přišel čas ji zopakovat.

V Nepálu jsi strávil kolik času?

Odletěl jsem v říjnu a zůstal dva měsíce. V září nastává období sucha, je pořád dost vedro, obzvlášť v nížinách. V pěti tisících metrech se teploty začínaly dotýkat nuly, a když jsem v prosinci odjížděl, v Káthmándú, které je nějakých patnáct set metrů nad mořem, se teploty přes noc dostaly na bod mrazu, nicméně v nížinách bylo ještě příjemných pětadvacet, třicet stupňů.

První měsíc je člověk ze všeho vyjukanej a jenom civí. Druhý měsíc začíná chápat a třetí měsíc to skutečně prožije, začne přemýšlet a chovat se jako Nepálec. Pořád má ale to štěstí, že má zázemí a bankovní konto, na kterém jsou na nepálské poměry neuvěřitelné peníze, i když v Čechách by za to sotva vyžil. Pokud se člověk chce změnit, musí přistoupit na nepálský způsob života, na jejich míru času. Odjel jsem předčasně. Moc ale doufám, že se mi podaří jet tam znovu.

Na co jsi tam „vyvaloval oči“ nejvíc?

Pustil jsem se v úpatí Himálaje po cestách, kudy turisti běžně nechodí, za týden jsem potkal jednoho bělocha. Jako kdybych v říši divů překročil bludný kořen a přenesl se o 500–800 let zpět do časů, kdy ještě lidé žili v souladu s přírodou. Ono totiž když nemáte motorovou pilu na benzin, tak pokácet strom je sakra fuška. Když máte holé ruce, buď budete žít v souladu s přírodou, nebo vás ta příroda smete. Vyjma doby sklizně nemusí až tak moc pracovat, pouze pár hodin denně, zbytek dne pijí čaj a usmívají se a jsou strašně šťastní, jsou mnohem šťastnější než většina lidí u nás, kteří toho mají reálně mnohem víc. Žijí v jiném rytmu, mají úplně jiný hodnotový systém. Nechci ale zase znít, že bychom všechno měli nutně napodobovat. Když potřebujete do nemocnice, nejbližší je tři dny pěšky. Pokud to nestihnete, pochovají vás u cesty. Ale viděl jsem, že ten systém může fungovat a že má co nabídnout, něco důležitého, na co bychom neměli zapomínat.

A odnesl sis z toho něco pro sebe? Jsi schopen se s tímto jejich šťastným způsobem života identifikovat?

Je to nesmírně cenná zkušenost, můžete si o tom číst, ale změní vás teprve, když to prožijete. Mohu tisíckrát popisovat, jak někdo sedí šťastně na zápraží, ale dokud tam nesedíte s ním, dokud se nenakazíte tím jeho pocitem blaženosti… Neříká se nadarmo, že vy nezměníte Nepál, ale Nepál změní vás.

A co se dělo po Vánocích?

Neměl jsem co na práci, zato jsem měl našetřené peníze z CERNu, tak jsem se asi čtvrt roku potuloval po kavárnách a hrabal se v mensovním intranetu. Stal jsem se tak jediným člověkem po jeho autorovi, Romanu Brzuskovi, který aspoň trochu rozumí tomu, jak intranet uvnitř funguje.

A kromě toho?

Spolužák z FELu, který deset let pracoval pro firmu z Velké čtyřky (PricewaterhouseCoopers, KPMG, Deloitte a Ernst & Young), mě posléze nalákal na to, že zakládá firmu. Byl to IT start-up, to se mi líbilo. Ale věnoval se oblasti bankovní regulace, a tak to nebylo takové nadšení, o kterém člověk čte v souvislosti se Silicon Valley. Po CERNu jsem se naučil, že v běžných firmách to nechodí podle standardů vědecké sféry a že je potřeba podstatněji dbát na termíny.

A teď děláš co?

Jsem nezávislý IT konzultant a pro jeden menší hotelový řetězec navrhuji program, který by umožnil sledovat a předvídat obsazenost a podávat čísla tak, aby vlastníci věděli, jak si jednotlivé hotely finančně stojí v každodenním managementu. Propojují se pro to data z různých systémů a tak.

Když tě to baví, myslíš, že u toho už zůstaneš?

Žijeme v úžasné době, kdy máme privilegium, jehož rozsah jen málokdo dokáže odhadnout. Bude se přepisovat, co to znamená být, myslet a uvědomovat si sebe sama, a já bych byl rád nejenom svědkem, ale též součástí. Chci podnikat ve snaze získat díky tomu prostor a svobodu investovat čas i úsilí k proniknutí do oblasti umělé inteligence.

I kdybych měl vymyslet jen lepší software pro robotický vysavač.

A už se nechceš hlásit na nějakou americkou univerzitu?

Myslím si, že už jsem to prošvihl. Kdyby mě tenkrát v roce 2011 na MIT nebo Stanford vzali a teď bych měl akorát hotový doktorát v oboru umělé inteligence, byl bych na té úplně nejlepší pozici. V posledních dvou letech firmy do AI (artificial intelligence – umělá inteligence) začínají investovat peníze, protože si uvědomily, že obor dosáhl stavu, kdy výstupy z něj lze nabídnout zákazníkům nikoli jako vědecký článek, ale jako něco, co jim usnadní život. Každá technologická firma jako Google, Facebook, Microsoft, IBM začala budovat týmy lidí specializujících se na AI a dělají úžasné věci, jako jsou samořídící auta nebo algoritmy na pochopení a učení se obsahu. Teď už to musím zkusit sám a za pochodu.

Vzpomněla jsem si na Asimovy zákony robotiky. Myslíš si, že tímto směrem se bude svět ubírat?

Podle mě ani Isaac Asimov nebyl schopen plně domyslet, co se skutečně stane. Mluvit o enormitě té změny je podobně složité jako popsat jedenáctirozměrný prostor – je pár géniů natolik mimo tento svět, natolik nespoutaných našimi třemi rozměry, že si to představí, ale běžný člověk si to představit nedokáže. Často se to, co přinese AI, přirovnává k průmyslové revoluci, ale průmyslová revoluce trvala víc než století, zatímco nástup inteligence bude exponenciální – dlouho nic, pak trošku a najednou všechno. Jakmile pochopíme, jak naučit stroje myslet, bude už jen malý krůček k tomu, abychom stroje uschopnili zlepšovat sebe sama. Ani nemrkneme a stroje budou chytřejší než my, ale ne tak, jako když srovnáváme sebe s Einsteinem, ale jako kdybychom srovnávali psa s člověkem, akorát my budeme v roli psa.

Jaké je rozmezí let, než k této exponenciální změně dojde?

Může to být deset let, třicet, padesát. Ale až ta exponenciála vystřelí nahoru, to, co se stane potom, je mimo představu většiny lidí.

Cesta na Mars je podle tebe reálná?

Jsem ohromný obdivovatel Elona Muska, věřím vizi a konceptu, se kterým přišel. Ale jestli Mars nakonec osídlí lidi nebo stroje stvořené lidmi, to si jistý nejsem.

Autor: Nicole Rebeka Snová
Sdílet
Hledání
Členské příspěvky
Informace o tom jak zaplatit členské příspěvky naleznete na webu Mensy.
Stažení časopisu
Časopis Mensa 4/2017 (srpen) si můžete stáhnout ve formátu PDF kliknutím na obrázek.
Titulní strana časopisu Mensa 4/2017
Inzerujte s Mensou
Informace o možnostech inzerce v médiích Mensy ČR naleznete na stránce inzerce v papírovém časopise.
Hledáme
"Historiky"
Mensa má na našem území bohatou historii, avšak jen její malá část je přehledně zmapována. Hledáme pomocníky, kteří by chtěli projít několik starších časopisů, vybrat z nich relevantní informace a upravit je do přehledné podoby.

Programátora
Šikovného programátora, který by byl ochoten věnovat část svého času a doprogramovat nám sekci Kariéra na intranetu Mensy.

Práce v redakci je dobrovolná a nemůžeme Vám za ni slíbit hmotný honorář. Nabízíme Vám však možnost dělat zajímavé věci s lidmi, se kterými je radost pracovat. Se zájmem se, prosím, obracejte na .
Inteligence
Inteligence a její měření
Co je to inteligence, jak se člení a jak ji můžeme změřit, co to znamená IQ?

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.
Mensa v médiích
Našli jste nějaký článek o Mense? Prosím, pošlete odkaz na adresu .
Napište nám
Rádi píšete a chcete uveřejnit článek v časopise nebo na webu Mensy? Chtěli byste Mense pomoci jinak? Potom určitě napište na .
Testování inteligence
Informace a přihlášku na oficiální testování inteligence naleznete na http://testovani.mensa.cz/. Testování můžete také někomu darovat formou dárkové poukázky.
Tištěný časopis
Časopis Mensa může odebírat kdokoliv (i nečlen) na území ČR za 150 Kč ročně. Se zájmem o předplatné se, prosím, obracejte na sekretářku: .