Uprostřed pole hromada kamení leží.
Setmělo se, v dálce hřmění.
Nad mohylou sklánějí se kněží.
Nastal čas, kdy se všechno změní.

Slunce zakryly mraky plné deště.
Černé a těžké, jako příchod noci.
Kněží čekají malou chvíli ještě.
Až večer předvedou ukázku moci.

Zaplály ohně, hudba začala hrát.
Dnes všichni kromě Ní nepůjdou spát.

Uprostřed pole hromada kamení leží.
A u ní stojí mladá dívka, bledá.
Započal obřad, oznámili kněží.
Zahřmělo znovu a vítr se zvedá.

Bohové zlobí se, hlásali kněží.
Úroda zmrzla dřív, než jsme jí sklidili.
A příkaz zní… mladou a svěží.
Dívku z vesnice, abychom zabili.

A hoří ohně, hudba hraje.
Nevinné děvče se před smrtí kaje.

Přistoupiv k ní, bělostné roucho sňal.
První z nich se jí do očí podíval.
„Neboj se, to musí tak být.
Abychom dál mohli tu žít.“

Tak všichni věří, že krev mladé dívky.
Vrátí jim, co příroda jim vzala.
Chladný déšť omyl její křivky.
A její slzy, když se rozplakala.

Uhasly ohně, hudba přestala hrát.
Krev zbarvila oltář, Ona může jít spát.

Uprostřed pole hromada kamení leží.
Bouře ustala v průběhu noci.
Tělo její jali se pohřbít kněží.
Muže z vesnice vzali ku pomoci.

Bohy si vraždou usmířili.
Své děti chlebem nakrmili.
Však nikdo netuší, že za rok zase.
Další dcera dá sbohem kráse.