Už jako malý chlapec miloval Jára hudbu. V hlavě se mu hromadila spousta hudebních nápadů, ale nebylo kam je přenést. Pocházel z chudých rodičů a od těch nedostal ani haléř kapesného, jak byl rok dlouhý. A kdyby si řekl o peníze, aby si mohl koupit papír, kam by si už sám nalinkoval notovou osnovu, poslali by ho rodiče okopávat brambory, aby si vyčistil hlavu.

Léta plynula a nepochopený chlapec končí základní vzdělání. Problém, co dál, vyřešil dráteník. Procházel obcí a drátoval a letoval a přitom okounějícímu chlapci vyprávěl o městech a krajích, kterými procházel. Jára poslouchal s otevřenou pusou, neboť sám nebyl dál než v nedalekém městečku, kam jeli se školou na výlet. A tak mimo jiné slyší o Velkých Losinách, kde ve velké manufaktuře vyrábějí velkou spoustu ručního papíru. Víc už chlapec nemusí slyšet. Je rozhodnut. Rozloučí se s rodiči, přijme uzlík buchet (rád) a spoustu dobře míněných rad (nerad) a vyrazí do světa.

Vidina spousty papíru mu nedá odpočinout, a tak není divu, že první, co v Losinách hledá, je továrna. Vrátný buď špatně slyšel, nebo slyšet nechtěl, a tak trvalo dlouho, než pochopil, co od něj mladík chce. A protože právě hledali nového vrátného – ten současný už opravdu dlouho přesluhoval – nerozmýšlel se a místo přijal. Měl totiž v hlavě jasný plán.

Upovídaný mistr ho provedl provozem a vše mu vysvětlil. Chytrý chlapec pochopil rychle, co potřeboval, a jeho plán nabyl konkrétní podoby: V noci bude hlídat a při obchůzkách vyrobí několik archů papíru. Na půdě, kde se papír sušil, vymění mokrý za suchý, na svém těle ho pronese vlastní vrátnicí a po krátkém spánku se dává do milované práce: přepisuje nedočkavě melodie z hlavy na ještě vlhký papír. Hlavě se uleví, koutek na půdě, kde přespává, se plní notovými zápisy. I název už vymyslel: V noci vyrábí papír, bude tam slovo noční; ač je jeho dílo rozsáhlé, dá do názvu slovo malá, no a třetí slovo – hudba.

Po několika půllitrech piva dokázal získat pár stejně naladěných chlapíků a ti s Járou nastudovali celou hudební skladbu za použití nástrojů posbíraných po okolí – valchy, poklice, hřebenu, stébla trávy. Prvním hudebníkem byl Vojta, neboť vlastnil foukací harmoniku.

Kdybyste bývali byli na jarním setkání, uslyšeli byste alespoň část skladby. Je smutné, že tato skladba je – prý právem – připisována někomu ze Salzburku, ale o smůle velikána Járy Cimrmana už všichni vědí.

Na základě vystoupení týmu Hudebníci na jarním celostátním setkání 2009 sepsala Věra Čepková