Příběh teď budu vyprávět,
jenž dosti smutným je.
Vždyť k slzám dojal celý svět
a stále se v něm traduje.

O muži, jenž zůstal sám
a o jeho osudu.
Avšak nyní utichám,
víc prozrazovat nebudu.

Chcete ho slyšet? Poslouchejte,
právě začíná.
Všichni se teď se mnou dejte
do doby, jež si vzpomíná…

Byla to doba zlá a hrozná,
plná samých zločinů.
Proto také brzy pozná
pěknou řádku hrdinů. 

Muži statní, jako z kovu,
rvali se až na dno sil.
A zkoušeli to pořád znovu,
i do konce jim daných chvil.

Umírali v slavných bojích,
za čest a pověst králů.
Krev tekla po krásných zbrojích,
po stěnách bílých sálů.

Platili krví dobro světa,
klid a štěstí lidí.
Za čas bude po nich veta,
mnozí je už neuvidí.

Jejich řady rychle zřídly,
až zbyl jeden, poslední.
Ten kryl dobro svými křídly
Zcela sám po mnoho dní…

          * * *

Stál sám proti té směsici,
muži rázní, draví,
falešní bojovníci!
On jediný byl pravý.

Muž zrozený ze slunce záře,
byl pochodní v nočních tmách
a krásné rysy jeho tváře
žily dlouho v legendách.

V dobré lesklé zbroji stojí,
kolem samá spodina.
Přesily se však nebojí,
je poslední hrdina.

Lehký vánek vlasy věje,
pálí slunce letních dní.
Jasný svit ho v tváři hřeje,
je hrdina poslední.

Plno lidí kolem stálo,
vždyť byl krásný letní den.
Žluté slunce prudce hřálo,
hrdina byl připraven.

Do boje se ihned dává,
k zemi padá prvý.
Je zvyklý, že neprohrává,
meč se barví krví.

V tanci boje lehce kráčí,
meč ve vzduchu zpívá.
Kapky potu čelo smáčí,
jen pár mužů zbývá.

Přesila už rychle řídne
v tento den tak krvavý.
A životy těch mužů bídné
proud jejich krve odplaví.

Lid mu volal věčnou slávu,
však muž halen v černý plášť,
jenž vystoupil tiše z davu,
necítil obdiv, ale zášť.

A srdce zcela bez viny
neznalo zradu podlou
ani nůž do zad hrdiny,
jenž pro mnohé byl modlou.

Na tváři úsměv z vítězství
změnil se v úlek smutku.
A triumf zhasl v neštěstí
z podvratného skutku.

V tu chvíli něco zemřelo
a odlétlo s tím úsměvem.
To čisté srdce shořelo
spáleno záští se hněvem.

Byl konec sladké radosti,
jež z vítězství plyne.
Duše smutná lítostí,
ta za chvíli zhyne.

Do tváře vtisklá odvaha
a v srdci vrytý žal.
Statečně vzhlédl na vraha,
jenž život mu teď vzal.

Ten den byl zcela nevšední,
vždyť vypršel mu čas.
„Já vím, že jsem poslední,
však zrodíme se zas.“

A než tělo padlo v prach
bez hlesu a pohybu,
tvář vraha zkřivil děs a strach
z toho příslibu.

Však nezrodil se dlouhé roky
takovýto rek
a neustálé času kroky
ho sunou do historek.

Byla to tehdy strašná škoda,
hrdina nám schází.
A čas plyne jako voda,
však další nepřichází.

Rekové jsou pouhý sen,
co s ránem odletí.
Stačil by mi jeden jen-
muž ze starých staletí.

Zemřela světu naděje
na jejich zrod nový?
Kam se asi poděje
bez duše hrdinovy?

Přišla zkrátka jiná doba,
teď je všechno svěží, nové.
A když přijde vztek a zloba,
kde jsou staří hrdinové?

Vzpomínky na ně odvlál čas,
zbylo málo z dávných dnů.
Zbylo málo z jejich krás,
nastal konec hrdinů.

Poslouchám nářek staletí,
smutné slzy v dešti.
Hrdinství, to odletí
do knih a do pověstí.

Legendy nám jenom zbyly
o statečných hrdinech,
co v srdce dam se navždy vryli
a žili tajně v dívčích snech.

Jenom vítr - ten to ví,
honíc v lukách dávná čas.
Naději šeptá v listoví,
že ti muži přijdou zas.

Svatou pravdu vyjeví,
letíc širou krajinou.
Jednou se zas objeví
a potom již nezhynou.

Má duše roste vizí dnů,
pro jejichž příchod žiji.
Zas nastane čas hrdinů,
již za slabší se bijí.

S čistým srdcem na dlani
budou chránit spánek žen.
A splní svoje poslání –
nebýt nikdy poražen.

A chránit lidské životy
tak jako ty svoje,
ničit spáry temnoty
a končit kruté boje.

Čekám z rána do rána,
kdy se zrodí znova
pravá čest a odvaha
a duše hrdinova.

Pak přestanou být pouhým snem,
za dobro se začnou rvát.
Však do té doby v srdci mém
mohou klidně spát.