V místnosti byla hromada překoceného a rozbitého nábytku, pět postav a přístroj mysteriózně pomrkávající baterií kontrolek. Většina postav se vůbec nehýbala; štíhlý mladík klečel na zemi u přístroje opřený o jeho ovládací pult. Robustně vyhlížející muž stál u okna se založenýma rukama a upřeně pozoroval cosi venku. Elegantně oblečený Asiat zamračeně klouzal očima po nepořádku v místnosti a drobná dívka sledovala posledního člena společnosti, který napjatě rázoval přes pokoj, až připomínal šelmu v kleci.

Tom přestal s přecházením, jen aby mohl silně kopnout do židle: „Někde tady přece musí být!“ vykřikl. „Museli jsme to v něčem přehlédnout. Co jsme nerozebrali?“

Jack se unaveně ozval ze země: „Nech toho, prostě jsme to nenašli. A musíme se odsud už dostat zpátky. Jsme tu docela dlouho a funkce je čím dál tím nestabilnější.“

Ukázal na přístroj červenající se varovnými světly: „Synchronizace už selhává a pohromadě nás drží jen zázrak. Proto taky on venku vidí zelenou oblohu,“ kývl směrem k Bergerovi.

Berger s falešným klidem pořád zíral oknem ven: „Však tam taky je zelená obloha. To vy to vidíte špatně.“

V hotelovém pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho.

Felixa se zavrtěla a s pohledem upřeným na zem pronesla: „Zkoušeli jste někdo kostky? Myslím … myslím, jestli jsme všichni na stejné úrovni pravděpodobnosti?“

Pohlédla na ostatní: „Jestli je koherence jen částečná, tak můžeme být vlastně všichni někde jinde.“

„Já teda jsem určitě někde jinde,“ odtušil od okna Berger.

Tom chytaje se stébla horečně sáhl do kapsy a doslova z ní vyrval tři těžké kostky. Všechny tři patřily k nejdokonalejším hracím kostkám, co kdy byly vyrobeny; ze superpevné otěruvzdorné slitiny, vyvážené s mikrogramovou přesností. Tom jimi třikrát za sebou zatřásl v ruce a hodil. Vyšlo mu osm šestek a jedna dvojka.

Felixa udělala totéž se svojí trojicí kostek a padlo jí osm jedniček a čtyřka. Ostatní měli všichni čisté devítice různých čísel.

Tom úplně změnil držení těla a náhle vypadal jako rytíř před bitvou: „Já a Felixa můžeme ještě výš,“ skoro křičel. „Pošli nás na vyšší úroveň nepravděpodobnosti a my to můžeme pořád ještě najít první!“

Jack se na něj stejně hlasitě utrhl: „Už zbývá jen necelých šest minut – za tu dobu nemáš šanci cokoli najít!“

„Budu na tak vysoké úrovni, že buď to uvidím hned, nebo to neuvidím nikdy. Pošli mě tam,“ dostalo se mu rázné odpovědi.

Jack rezignoval, se zatnutými zuby vrtěl hlavou a rychle nastavil přístroj: „Přesně za pět minut spustím kolaps! Jestli nebudeš připraven, máš smůlu.“

Tom kývl a vzal za ruku Felixu. Jack se na ně naposledy podíval a položil prst na jeden z ovládacích prvků přístroje. Pak stiskl tlačítko a stal se bohem.