Jak se importuje jugger

Jugger je rychlý týmový sport, při kterém proti sobě stojí dva týmy a sbírají body umístěním míče do soupeřovy branky. Z pěti hráčů v týmu smí ovšem pouze jeden sahat na míč a nosit jej po hřišti; zbylí čtyři mají polstrované hole nebo kouli na plastovém řetězu, šermují s protihráči a snaží se je zasáhnout. Zasažený si musí na chvíli kleknout a nevměšovat se do hry. Tímto způsobem dávají hráči vlastnímu běžci prostor, aby se zmocnil míče, přeběhl hřiště a skóroval. V ČR je také plně kontaktní forma juggeru: Czech Jugger – Krutá hra. Od naší mezinárodní formy, která je bezkontaktní, se ale značně liší.

Byl jednou jeden film a ten se jmenoval ‘Pozdrav od juggerů’. Byl o budoucnosti, o zničené zemi a o skupinkách kočovných bojovníku, kteří se utkávají v krvavém, ale férovém sportu o slávu a privilegia.

Byl jednou jeden Hanz a ten studoval v Německu. O filmu nic nevěděl, zato měl rád aikido a cvičení s mečem. Jednou na youtube náhodou narazil na jugger. Ne na film, ale na stejnojmenný sport, který nadšenci na základě filmu vytvořili. Ohromen podivností tohoto sportu zašel na trénink místního týmu, kde dostal do ruky polstrovanou hůl a už ji nepustil. Potom našel Zuzanku a tu už taky nepustil. Když se pak jednoho dne vrátili do ČR, vzali jugger s sebou. A tady náš příběh začíná.

Loni v létě jsme v duchu úsměvného paradoxu dneška “Koho strýček Google nezná, ten neexistuje” nejdříve vytvořili stránky jugger.cz, které se staly domovem veškerého českého juggerového vědění. Potom jsme vyrobili první herní pomůcky, posbírali pár kamarádů a začali pravidelně trénovat v Riegrových sadech. Tým Sadaři Praha byl na světě. Taky jsme uspořádali několik dílen, kde si naši hráči vyrobili vlastní juggerové hole (pompy). Jugger je totiž specifický i tím, že hráči mají možnost do jisté míry přizpůsobit vzhled a konstrukci své pompy vlastním preferencím a hernímu stylu.

„Na prvý pohled jsme se zamilovali do stylově postapokalyptické kulisy starého fotbalového stadionu Za Lužánkami.“

Brzy jsme ale pochopili, že jedinou cestou, jak si zahrát pořádný jugger a taky o něm trochu rozšířit povědomí, bude prostě uspořádat si vlastní turnaj. Za místo utkání bylo strategicky zvoleno Brno, protože jsme počítali s účastí pražského, znojemského a vídeňského týmu. A začal marketing: facebooková událost ve třech jazycích, propagace po relevantních kanálech v rámci juggerové komunity i mimo ni se nám asi docela povedla, protože do dvou dnů byl z malého sousedského turnaje turnaj mezinárodní s osmi nahlášenými týmy nejen z ČR a Rakouska, ale taky z Německa a Irska. Najednou bylo všechno jinak. Místo pár hodin na hřišti u hospůdky jsme potřebovali dostatek místa pro 50 lidí na celý den. A protože prohlížení satelitních map nestačilo, zajeli jsme do Brna osobně.

To se ukázalo jako velmi šťastné rozhodnutí, neb jsme se na prvý pohled zamilovali do stylově postapokalyptické kulisy starého fotbalového stadionu Za Lužánkami. I když to pro nás znamenalo starosti navíc se zajišťováním sociálních zařízení, elektřiny, vody a občerstvení, protože na stadionu opravdu kromě betonových lavic nebylo nic, atmosféra, kterou stadion nabízel, za to všechno stála. Stadion byl označen za první juggerový stadion vůbec a účastníkům umocnil dojem z celého turnaje nenahraditelným způsobem.

Nečekaný zájem o turnaj nabudil také naše tvořivé chutě a my začali vymýšlet, co všechno chceme na turnaj vytvořit a dát tomu osobitý vzhled. A tak jsme navrhli a vyrobili nejenom originální míč (jugg) a branky (hnízda), ale také stylová počítadla bodů a samozřejmě pohár pro vítěze. Náš design sklidil úspěch i na juggerových fórech a počítadla byla hned po turnaji nadšeně rozebrána jednotlivými týmy. Pro sebe jsme si pak ještě vylepšili konstrukci našich pomp.

Jugger se podle filmového vzoru hraje s juggem více či méně podobným psí lebce. S tímto tvarem jsme se rozhodli si pohrát. Pomoci CAD modelování s troškou kreativity tak vznikl nový, moderně vyhlížející jugg. Většinou je vyřezávaný z molitanového bloku, ale my se pro zachování přesného vzhledu rozhodli vytvořit si formu a napěnit si do ní vlastní molitan. Přece to není nic složitého: základní složka a tvrdidlo se ve správném poměru pečlivě promíchají, polyuretanová směs začne po chvíli zvětšovat svůj objem, nechá se v klidu vytvrdnout a voilà, molitanový jugg originálního tvaru je na světě. Nebo ne?

„Po dvaceti čtyřech hodinách se ukázalo, že ani separátor nepomáhá, a my skončili s potrhanou miniaturou juggu a znehodnocenou formou.“

Začali jsme s testováním chování polyuretanové pěny ve formě. Namodelovali a na naší 3D tiskárně jsme si vytiskli jednoduché formičky různých objemů a naplnili je stejným množstvím polyuretanové směsi. Zjistili jsme, že polyuretanová směs zvětší svůj objem asi 10×, ale především že se neobejdeme bez separátoru, látky, která zařídí, že se polyuretanová pěna nepřichytí k formě.

Zmenšenou testovací formu na jugg jsme tedy vystříkali separátorem, nalili do ní namíchanou polyuretanovou směs a čekali. Po dvaceti čtyřech hodinách se ukázalo, že ani separátor nepomáhá, a my skončili s potrhanou miniaturou juggu a znehodnocenou formou. To se opakovalo ještě dvakrát, než jsme se rozhodli změnit materiál formy z pevného PET na ohebný FLEX v naději, že formu z napěněného předmětu lépe sloupneme. Testovací kostka vypadala nadějně a my se jali tisknout formu v plné velikosti. Ani to neprobíhalo bez problému. Jeden díl formy totiž v průběhu tisku spadl, a my tak ráno našli jenom spaghetti filamentu servírované na kusu formy. Pustili jsme tedy tisk znovu a pro jistotu objednali další cívku FLEXu, kdyby náhodou. Naštěstí pak už vše klapalo a my se pustili do míchání polyuretanove směsi. Na rozdíl od předchozích pokusů však směs začala pěnit nečekaně rychle a my jsme tak tak stihli formu zavřít. Poprvé jsme tak měli pocit, že víme, o čem je pohádka Hrnečku, vař! Formu jsme pak ještě šoupli do trouby, protože tvrzení polyuretanu vyšší teploty svědčí, a čekali jsme. Když nadešel čas sklidit plody své práce, separátor opět zklamal, pružná forma ale splnila svůj účel a jugg byl osvobozen. Překotné zavírání formy se sice trochu podepsalo na nevalném srovnání jednotlivých dílů formy, ale jinak jsme byli spokojeni. Jugg měl dobrou velikost i váhu a my jsme prohlásili náš polyuretanový experiment za slibný. Ovšem formy byly opět znehodnocené, a tak jsme si udělali poznámky k další verzi formy a záložní jugg jsme přesně podle rozměrů přece jen vyřezali z kusu molitanu.

Hnízdo jsme také namodelovali v počítači, ale spíše pro vizualizaci. Kvůli velikosti jsme hnízda vyřezávali z bloku molitanu. Místo řezání odporovým drátem jsme zůstali u klasického nože na pečivo a konečná podoba nás velmi potěšila.

Na řadu přišly pompy. Běžná pompa je poměrně jednoduchá, tvořená pevným bambusovým jádrem, pěnovým polstrováním a lepicí páskou. Taková konstrukce se ale špatně rozebírá, a když se pompa poškodí, je prakticky na odpis. My chtěli pompu, která se bude dát v mžiku rozložit a složit a kde každá část bude v případě potřeby vyměnitelná. Namodelovali a vytiskli jsme si rukojeť, která dobře padne do ruky a do které se dá vsunout a zajistit sklolaminátové jádro. Kvůli velikosti musela být rukojeť opět tisknuta po částech, a tak dostaly jednotlivé díly ještě stolařský ozubový spoj. Polstrování se připevnilo k jádru a jako mechanickou ochranu polstrování jsme ušili rukáv z pevné textilie. První verze naší modulární pompy nebyla špatná, ale měla své mouchy. Třeba textilní rukáv nejen propouštěl, ale taky nasával vodu a při hraní v dešti pompa znatelně ztěžkla. Vyhnali jsme tedy mouchy, testovali při tréninku a druhá verze pompy se těšila na zápas.

Zbývala ještě počítadla bodů a pohár. Při obou jsme využili motivu juggu a jeho modelu. K počítání bodů jsme vzali zmenšený model juggu, skrz který jsme udělali ze strany otvor. Počítadla se tiskla z bílé PLA a černé PET a reprezentovala 1 a 5 bodů. Při zápase se pak věšela na stojan, a aktuální stav si tak mohli přečíst jak hráči před stojanem, tak diváci za stojanem. Pohár také vycházel z tvaru juggu a hnízda. První verze poháru sice vypadala krásně, ale byla tak komplikovaná, že tisk by trval asi týden. Rozhodli jsme se tedy pro jednodušší verzi a jako materiál použili PLA měděné barvy. Výsledek byl parádní.

Jako poslední na nás čekaly texty a grafika. Sestavili jsme kompletní česká pravidla juggeru a juggerovou terminologii, vytvořili plakáty, směrovky a bodovací tabulky. Propagovali jsme turnaj na sociálních sítích i po stránkách s volnočasovými aktivitami. Ale taky jsme napsali a na všechny strany rozeslali tiskovou zprávu o pořádání turnaje, která přitáhla několik novinářů a vynesla nám článek v Mladé frontě DNES a reportáž na Radiožurnálu. 

A pak nadešel den zápasu. Počasí bylo vynikající, nálada výborná a brána, kterou jsme se měli dostat na stadion, zavřená. Ani my, ani zvolna se scházející týmy jsme se tím ovšem nenechali vyvést z míry. Všichni jsme skrz, přes i pod branou protáhli sebe a své věci a nachystali hřiště, přístřešky, stoly a vše potřebné. Patnáct vzájemných zápasů šesti týmů mohlo začít. A my jsme nejen hráli, ale taky fotili, natáčeli, bavili se s návštěvníky, dokonce i se zvědavým vozem státní policie, a vítali kamarády, kteří přišli podpořit nás i turnaj domácími buchtami, což ocenili především zahraniční hosté. Zavřená brána, která byla stejně zanedlouho otevřena, byla při přípravě turnaje tou poslední z řady Murphyho věcí, které se pokazily, protože mohly. Bouřka, která odpoledne na dvacet minut všechny nahnala pod dva stany, se podle slov účastníků počítala naopak k jednomu ze zpestření celého turnaje. Ovšem největší chvály se nám v restauraci po turnaji dostalo vedle celé organizace a přípravy turnaje hlavně za výběr místa – stadionu Za Lužánkami.

A tady to všechno kon-, tedy, nabírá na obrátkách. Trénujeme dále a sem tam si odskočíme i na nějaký ten turnaj do zahraničí, třeba na konci srpna do Vídně. Ale taky zpracováváme hromady fotek a videí, vytváříme informační a propagační materiály, komunikujeme s juggerovou komunitou ve zbytku světa, objíždíme republiku a ukazujeme jugger dalším a dalším lidem, aby se druhého ročníku Jugger.cz Open zúčastnily více než jen dva české týmy. A přitom vymýšlíme další vylepšení vybavení, nové způsoby výroby, tréninkové postupy, herní taktiku a cokoliv, co se může pro jugger hodit. Jugger zkrátka nezaměstnává tělo i hlavu jen na hřišti, ale taky mimo něj.

Autor: Jan Hanzelka, Zuzana Funiaková

Sdílet

Tweet