Výsledky se samozřejmě lišily podle kvality plátku a komerčnosti či nekomerčnosti netových stránek. Loni na podzim mi to ale nedalo a přihlásil jsem se ze zvědavosti na pravidelné mensovní testování, které řídila Dana Havlová. Zde mi vyšlo, že můžu vstoupit do řad mensanů. Egoisticky založený pacholek jako jsem já, který byl v tu ránu na sebe náležitě pyšný, nabídku přijal a poctivě zaplatil členský příspěvek. Kýžené uspokojení to však nepřineslo, ba dokonce naopak, v práci se objevily poznámky typu: ,,Vždyť ty jsi ten chytrák, tak si to vyřeš!‘‘ Naštěstí to netrvalo moc dlouho, ale i přesto, že byly poznámky myšleny částečně z legrace, to příjemné nebylo. Určitě si člověk nepřipadá, nebo alespoň já, jako něco výjimečného, navíc, když si člověk vezme, že jedna věc je schopnost řešit logicky nějaké rébusy a druhá potom inteligenci rozumovou, vzájemně se společenskou, skloubit a použít v reálném životě. Když si vzpomenu, kolik neskutečných, triviálních ,,kravin‘‘ už jsem dokázal ze sebe vyplodit, tak se musím chytit za hlavu a mám chuť vrátit diplom.

Na jedné straně je být latentním členem, na druhé se aktivně podílet na chodu Mensy a střetávat se s ostatními. Letos na jaře jsem dodělával dálkově vysokou školu a tak jsem první setkání se členy brněnské skupiny oddálil až na prázdniny. I když musím uznat, že po shlédnutí snímku ,,Byl jsem mladým intelektuálem‘‘ jsem jisté obavy ze střetnutí měl.

Na první schůzce, která se jako vždy konala v brněnské restauraci ,,U Kanibala,‘‘ jsem potkal, z internetu, mně známého Pavla Terbera a Janču. Snad špatná konjunkce Saturnu a Marsu nebo čas prázdnin, zapříčinili, že tu víc lidí nebylo.

Víc se mi poštěstilo při zářijovém setkání, které bylo zároveň i valnou hromadou, ze níž měl vzejít nový předseda, místopředseda a pokladníka (škoda, že se nevolil i nástěnkář, určitě bych to ,,U Kanibala‘‘ nějak zvelebil). V 19.00 hod, kdy je pravidelný začátek schůze, jsem vstoupil do ,,Kanibala,‘‘ kde jsem u stolku rezervovaného pro Mensu, uviděl človíčka, který pro větší jistotu rozpoznání, žmoulal v rukách poslední vydání mensovního časopisu, ze něhož se na mě usmíval šťastný Tomáš Blumenstein.

Milí človíček mi podal ruku a řekl: ,,Tomáš Počarovský,‘‘ já mu pověděl to své a mohl jsem se posadit. Z pozvánkových mailů, které jsem v průběhu roku dostal, bylo patrné, že jde o vládnoucího předsedu, jenž chce dobrovolně opustit trůn. Měli jsme dost času si o sobě něco říct, protože další nejbližší člověk se objevil asi ve čtvrt na osm. S příchodem kohokoli nového jsem uslyšel: “Ahoj, já jsem ... .“ Chvíli mi bylo až trapně, že nikoho neznám a jsem v této partičce absolutním elévem. Když jsem ale viděl, jak se i ostatní mezi sebou představují, z čehož bylo patrné, že se taky nikdy neviděli, uklidnilo mě to. Rozhovory se vedly o všem a ve chvíli, kdy gymnazijní profesor vytáhl ze svého archívu dva vtipy, které nemohu citovat, protože jeden nelze vysílat před desátou hodinou a pro ten druhý by nás jako Mensu mohli z politických důvodů klidně zrušit, pochopil jsem, že hrozba ,,Mladého intelektuála‘‘ nehrozí a neubránil jsem se zajásání: ,,Jsou normální!.‘‘

Okolo osmé nás byl dostatek k tomu, abychom regulérně a úspěšně odstartovali volby. Jako první byla na řadě funkce předsedy, kterou měl dopředu, za své aktivity v brněnské skupině, jasnou Pavel Terber. Ten, z obav před úspěchem, pro jistotu služebně odcestoval do Německa, a tak byl zvolen bez osobní účasti. Chudák, ani s námi tu velkou událost nemohl oslavit. Horší už to bylo s dalšími dvěmi pozicemi místopředsedy a pokladníka, protože moc funkce-chtivých členů se nedostavilo. Naštěstí, místopředsedu ve finále vyhrál Slávek a pokladník byl přiřknut starému předsedovi. Po úspěšných volbách se ještě asi do desíti posedělo, a pak jsme se rozjeli do svých obydlí. Z tohoto setkání jsem měl příjemný pocit a ještě jednou musím zajásat: ,,Hurá, jsme normální!!!‘‘

Článek poprvé vyšel v listopadu 2007.