Jak se kalí v Plzni

Když jsem se dověděla o dni otevřených dveří malých plzeňských kováren, neváhala jsem a zaškrtla si i těch posledních pár volných hodin v diáři. Podél zdi, která obklopuje areál Škody v Plzni, trávím každý pracovní den poměrně hodně času i kilometrů (přesně je to 28,169 % každé cesty do práce), a podívat se za ni mě lákalo.

Protože jsem se o prohlídce Czech Precision Forge dozvěděla na poslední chvíli, byla jsem notně překvapená, jak rychle se plzeňští mensané dokázali „zmobilizovat“ a vyrazit zkoumat jinak málo přístupné území - takové plzeňské „Hic sunt leones“. (Jeden zvědavý mensan dokázal přijet až z detašované pobočky MS Plzeň; z Příbrami.)

Průzkum terénu jsme začali halou tepelného zpracování. Zde jsem asi poprvé v životě potkala personál, který je placen za to, že celou pracovní dobu kalí(!). Vedoucí provozu se nám poněkud posmutněle svěřil, že po práci už ho ani kalit nebaví.

V hale volného kování nás zaujala neobvyklá, sehraná pracovní dvojice manipulátora výkovku a manipulátora úderů lisu. (Oba vykazovali výrazně manipulativní chování.) Sice špinavý, ale vcelku tichý proces. Zato zápustkové kování silně připomínalo vrátnici do pekla: vložit výkovek, zavřít buchar, ...PRÁSK!!..., spousta jisker, plno čoudu, přihřát výkovek, vložit, zavřít, …PRÁSK!!..., spousta jisker, plno čoudu, a tak pořád dokola, celou směnu. Buchar vytvářející nezapomenutelné efekty mi velikostí i tvarem připomínal čertovské pohádky z dětství.

V tomto bodě oficiálně prohlídka kováren končila, jenomže ne tak pro nás, zvídavé mensany. My pokračovali v prohlídce systémem rozvinuté rojnice ode zdi ke zdi, otočit o 90°, a tak dále. Hlavně vůbec nic nevynechat. Ani píď. V progresivním postupu nás nezastavil ani fakt, že zmizel personál, který byl k dispozici pro všetečné dotazy návštěvníků. A že jsme jich měli opravdu hodně. Když nebyl nikdo zdejší k povídání, poradili jsme si sami. Jeden se ujal přednášky o magnetické defektoskopii, druhý o kapilárním smáčení, třetí ochotně vysvětloval proces soustružení, atd.

Že je něco „divně“, jsme zjistili až v okamžiku, kdy jsme stáli v opuštěné dílně; zjevně údržbářské. Setmělá, tichá, pečlivě uklizená hala nám dávala najevo, že už tam asi nemáme být. Loudavě jsme tedy (2 hodiny po zavíračce) začali hledat východ. Spadl nám ingot ze srdce, že zůstalo odemčeno, a zvesela jsme se odebrali do blízké restaurace kout dál. Teď už jen pikle. Za rok se tam prý vrátíme. Podívat se, zda nám v den otevřených dveří ty dveře raději nezavřou.