Je nutné zdůraznit, že nejde o záležitost etiky - to, že někdo nemá děti, není nic zavrženíhodného, je to věc naprosto svobodné volby. Nemluvě o případech, kdy by člověk děti chtěl, je ochoten pro to podniknout téměř zoufalé kroky, a mít je prostě nemůže. Ve vztahu k důchodům je to čistě otázka ekonomická - lidé s dětmi do systému přispívají dvakrát - jednou pojistným na důchody rodičů, podruhé dětmi na důchody vlastní. Bezdětní pouze jednou, ale do výše jejich důchodu se to nepromítne - mají nárok na stejný důchod. Přitom výchova dětí stojí peníze, které by bezdětní bez problému mohli na své zabezpečení použít.

Debatu na toto téma vyvolal tým odborníků ING, který svůj návrh důchodové reformy na zohlednění počtu řádně vychovaných dětí přímo postavil. Další návrhy zohlednění počtu dětí, jinou formou - vesměs snížením pojistné sazby pro rodiče - následovaly vzápětí. Všechny návrhy obsahují ale dvě slabá místa, na která odborníci i diskutéři na internetu upozorňují:

1. To, že někdo vychová dítě, ještě neznamená, že dítě bude plátcem pojistného. Může žít v zahraničí, může jít o asociála, který bude žít na úkor společnosti atd.

2. Řádná výchova je věc, která se těžko kontroluje. Bylo by třeba velmi přesně vymezit, kdy je třeba zvýhodnění za děti odejmout. To by vyžadovalo podrobné předpisy, navíc poměrně složité. Všichni by se asi shodli, že slevu nedostane osoba, která dítě týrá nebo zneužívá, ale všechno není takto jednoznačné. Kdy ještě ano a kdy už ne, to by asi vyvolalo doslova bouři sporů. Navíc je takový systém administrativně náročný - bylo by třeba setrvale kontrolovat, kdo na slevy nárok má a kdo ne.

Často se v diskusích i zde, na Peníze.cz, objevovalo přání, aby rodičům mohly jít peníze přímo od dětí, bez přerozdělovací a kontrolní role státu. Problém je mimo jiné v tom, že hradit rodičům celý důchod by šlo velmi obtížně. Dnešní pojistná sazba na starobní důchody je cca 20 % mzdy (zbytek jde na invalidní a pozůstalostní), průměrný důchod je ale 40 % průměrné mzdy. To je možné právě díky onomu "placení přes stát". Člověk pracuje průměrně 40 let, v důchodu je ale méně než dvacet.

Hospodářské noviny otiskly dopis čtenáře Jana Vaňka. A ten navrhuje řešení, nad kterým opravdu stojí za to se zamyslet. Jde o jistou formu "daňové asignace" - pouze uplatněné namísto u daní u pojistného na důchodové pojištění (které je de facto důchodovou daní).

Každá ekonomicky aktivní osoba, která má rodiče naživu - lhostejno jestli už jsou v důchodu či nikoli - by měla možnost část pojistného přesměrovat na jejich účet. Kdo rodiče nemá nebo jim přispět nechce, platil by dál pojistné v plné výši bez přesměrování. Za rodiče je třeba v tomto případě považovat i pěstouny, kteří dítě vychovali.

Zpočátku by bylo možno přesměrovat jen malou část - dejme tomu jedno procento hrubé mzdy. Tento výpadek příjmů státního účtu by byl kompenzován tím, že důchody by se nadále valorizovaly pouze o inflaci. Valorizace o 1/3 růstu reálných mezd by byla nahrazena právě tímto příspěvkem od dětí. Každý rok by se provedl propočet, kolik valorizace o 1/3 růstu mezd dělá, částka by se převedla na procento hrubých mezd a o to by se zvýšilo procento k přesměrování rodičům. Příspěvek rodičům by tedy pomalu rostl - nominálně i reálně. Celý přechod by byl fiskálně neutrální. Rodiče, jejichž děti zemřely (s tím, že rodiče své děti mohou přežít je třeba bohužel počítat) by příspěvek dostávali dál ze státního účtu. Více než plně by byl kompenzován nevyužitými příspěvky těch, jimž už naopak zemřeli rodiče. Valorizace o inflaci by zároveň bezdětným důchodcům zaručila, že se nesníží kupní síla jejich důchodu. (Ostatně v některých návrzích politických stran se s přechodem na valorizaci pouze o inflaci počítá bez jakékoli náhrady, toto je tedy pro důchodce jistě příjemnější řešení.)

Po ukončení přechodové fáze bychom měli vlastně třípilířový systém:

1. nízký důchod ze státního průběžného pilíře (ať už rovný či nikoli)
2. důchod z kapitálového pilíře z úspor ze slevy z pojistného (ať už dobrovolných či povinných)
3. příspěvek od dětí

Ostatní dobrovolné formy zajištění jako je např. důchodové připojištění nebo životní pojištění či cokoli dalšího jsou možné v jakémkoli systému, nemá smysl se tedy o nich v souvislosti s reformou zmiňovat.

Administrativně je věc ve věku počítačů velmi jednoduchá. Pouze by při startu systému každý nahlásil identifikační údaje rodiče/ů a číslo jejich účtu, pokud ještě v důchodu nejsou. Těm, kteří již v důchodu jsou, by ČSSZ zasílala příspěvek přímo společně s důchodem.

Zřejmě nejzajímavější je na tomto nápadu to, že namísto umělé kontroly plnění různých podmínek by se tento systém řídil naprosto přirozeným způsobem sám. Špatnému rodiči by jeho děti patrně nepřispívaly. Rodič, který dítě vychoval tak, že žije ze sociálních dávek, by nedostával nic. Naopak rodiče láskyplní, zodpovědní by problém neměli. Vyplatilo by se dítě vést ke vzdělání, pracovitosti, slušnosti. Platilo by doslova: Jak rodiče dítě vychovali, takové ho mají.

Snad každého člověka by potěšilo, kdyby mohl část svých peněz namísto státu dávat přímo svým rodičům. Ani politický odpor není v tomto případě příliš pravděpodobný.

Poznámka autorky: Autorství nápadu je třeba v plném rozsahu připsat panu Janu Vaňkovi z Meziboří. V tomto článku je pouze rozveden a je přidán návrh na způsob financování.

Související články:
Penzijní a životní pojištění z pohledu schizofrenika
Vyplatí se důchodové pojištění u státu ?
Rovná dávka – postup
Ruka státu v naší kapse
Důchodová reforma metodou komplementární konverze (3K) - část druhá

Sdílet

Tweet