Globální svět a komunikace

Od skřeků k latině

Nutnost komunikace vyvstala s vývojem lidské rasy před 302 000 lety. Probíhala zřejmě nejprve formou skřeků, později se ale začaly vyvíjet různé gramatické jevy – z jednotného čísla se vyvinulo množné (a u indoevropštiny dokonce i dvojné číslo), u jazyků obecně došlo k vývoji řady slovesných tvarů a u indoevropštiny i 8–9 tvarů pádových.

Toto rozrůzňování jednoduchých jazyků vedlo k tomu, že jednotlivé skupiny lidí byly nuceny volit při styku s jinou skupinou lidí „lingua franca“, tedy vzájemně srozumitelný jazyk, kterým budou komunikovat. Současně s rozvojem písma, písařů a nutnosti překladatelů se tento problém objevoval již od Sumeru (zápis prvního dochovaného literárního díla Epos o Gilgamešovi).

Na území Evropy roli „prvního jazyka“ plnila starořečtina, latina (ta se časem rozrůznila v jazyky románské, ale stále zůstává platným státním jazykem ve Vatikánu), následně se o něco více prosazovaly portugalština, španělština, francouzština, němčina a ze slovanských jazyků ruština.

Umělé jazyky

Součástí snahy o nalezení univerzálního komunikačního prostředku byly i pokusy o vytvoření jazyků umělých, jako jsou např. všeslovanské slovio, novoslověnština, interslavic nebo pro nás z historického hlediska významná staroslověnština. K opravdu skvostným umělým jazykům patří ido, interlingva a volapük, který nezapře germánského tvůrce. Snahy o mírové soužití a nestranný jazyk pro lidstvo završil svou prací polský žid Ludwig Lazar Zamenhof, tvůrce esperanta.

Do esperanta bylo mimo jiné přeloženo množství knih včetně bible, používal jej papež Jan Pavel II., pořádají se v něm konference, někteří zpěváci v něm zpívají a uvažuje se i o jeho užití jako převodního a programovacího jazyka. Esperanto má velice logickou strukturu, stavba slov i vět je snadno odvoditelná a slovní zásobu se lze snadno naučit.

V neposlední řadě nesmíme mezi umělými jazyky zapomenout zmínit i jazyky programovací, založené na bázi angličtiny.

A proč právě angličtina?

Angličtina se jako dorozumívací jazyk „lingua franca“ rozšířila přes hegemonii USA i vlivem Velké Británie v poangličtěné části Irska a Skotska, dále Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, bývalých anglických koloniích apod. Za její pevnou pozicí ale do velké míry stojí i moderní technologie.

Internet a ruku v ruce s ním i nadnárodní gigantické společnosti výrazně přispěly ke globalizaci, což s sebou přineslo nutnost pružné komunikace a řešení mezinárodního práva. Počátek století tak byl z hlediska komunikace ve znamení převratného vývoje. Podle statistiky Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) měl v roce 2000 svět jen 500 milionů uživatelů mobilních telefonů a 250 milionů uživatelů internetu, ale za posledních 10 let se počet uživatelů internetu a mobilů ve světě zvýšil asi 10×, tj. na cca 2 miliardy uživatelů internetu a cca 5 miliard uživatelů mobilních telefonů. V roce 2015 se na internetu pohybovalo celkem 2,11 miliardy lidí, to znamená přibližně jednu třetinu všech obyvatel na Zemi.

Ve srovnání s tím se množství uživatelů „pevného“ internetu v ČR blíží svému stropu – po odečtení batolat a velmi starých lidí, jej využívají prakticky všichni. Dále lze růst očekávat spíše v intenzifikaci užívání internetu a také nárůst míry používání internetu mobilního, kde je větší prostor pro růst.

Toto rozšíření technologií má na upevnění pozice angličtiny skutečně nezanedbatelný vliv – drtivé množství komunikace je vedeno v angličtině (téměř 98 %).

Existují alternativy?

Pozice angličtiny je díky tomu zdánlivě neochvějná. Díky ní komunikujeme s ostatním světem a učení se tomuto jazyku se stalo běžnou součástí „klasického vzdělání“. Probíhá v ní mezinárodní komunikace, je jednacím jazykem OSN, UNESCO a donedávna i Evropské unie. Po brexitu ale dost možná bude v této pozici nahrazena jazykem jiným – jednacím jazykem totiž může být jen jazyk členské země EU, a ten si v Evropské unii jako hlavní zaregistrovala pouze Velká Británie.

Je ale angličtina ideálním jazykem, který nejlépe naplňuje všechny světové komunikační potřeby?

Je sice relativně jednoduchá, nicméně má velice problematické hláskování (spelling), a to zejména proto, že v její historii velice dlouho nedošlo ke změně psané podoby dle podoby mluvené.

Který jazyk by mohl být vhodnější volbou?

Podle statistik se po angličtině nejčastěji učíme ruštinu, němčinu, popř. francouzštinu. Francouzština byla dlouho dobu užívána jako jazyk diplomatů a jakožto románský jazyk je srozumitelná lidem mluvícími románskými jazyky, obdobně jako je ruština srozumitelná Slovanům. Z hlediska hláskování je ruština oproti angličtině ve výhodě – částečně u ní totiž lze aplikovat pravidlo „piš, jak slyšíš“ – ovšem zápis azbukou tuto výhodu převáží. U všech zmíněných jazyků může být problematická i deklinace.

V úvahu jednu dobu připadala také čínština se svou abecedou psanou v latince, tzv. pin-yin. Od této možnosti se ovšem ustoupilo v okamžiku, kdy se ukázalo, že čínština je de facto směsice mezi sebou nesrozumitelných jazyků, které sjednocuje jen právě forma klasického zápisu. Jinak řečeno, poté, co se naučíme moderní čínštinu, která je používána např. v médiích, jí všichni Číňané budou rozumět, nicméně zpětná vazba nebude možná. Moderní čínštinu totiž aktivně ovládá jen málo Číňanů.

Nabízí se tedy otázka, zda by vzhledem k výše uvedenému nemohlo být vhodnější právě třeba již zmíněné esperanto. Na rozdíl od jakéhokoliv přirozeného jazyka vzniklo přímo se záměrem co nejsnáze zprostředkovat efektivní mezinárodní komunikaci a tím snáze nabízí snadnou zapamatovatelnost, možnost rychlého osvojení, velkou a rozšířeníschopnou slovní zásobu, gramatiku s pravidly bez výjimek a jednoduchý způsob zápisu – všechny parametry, které by lingua franca měla splňovat.

Ačkoliv nikdy nedosáhlo původně vytyčeného cíle univerzálně používaného jazyka, který by byl používaný na všech úrovních mezinárodní komunikace a vyučovaný na školách jako nejdůležitější hned po jazyce mateřském, esperanto ale ještě není mrtvé – mluví jím přes 2 000 000 lidí a z toho pro některé (děti smíšených párů) představuje dokonce i jazyk mateřský.

Může oslabení pozice angličtiny vlivem brexitu poskytnout prostor pro posílení esperanta a plné rozvinutí jeho potenciálu? Nechme se překvapit.

Literatura:

BIČOVSKÝ, Jan. Stručná mluvnice praindoevropštiny. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2012. Varia (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy), sv. 3. ISBN 97880-7308-418-9.

BIČOVSKÝ, Jan. Vademecum starými indoevropskými jazyky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009. ISBN 978-80-7308-287-1.

www.cia.gov/library/publications/resources/the-world-factbook/geos/pp.html

ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 3., dopl. Praha: Karolinum, 2001. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-246-0154-0.

ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4.

MALOVEC, Miroslav a [ANTAŬPAROLO DE GERALDO MATTOS]. Gramatiko de esperanto. [2a eldono plilarĝigita]. Dobřichovice (Praha): KAVA-PECH, 2000. ISBN 978-80-85853-47-6

VEČERKA, Radoslav. K pramenům slov: uvedení do etymologie. Praha: Lidové noviny, 2006. ISBN 8071068586.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indoevropsk%C3%A9_jazyky